Harrymu se zdálo, že se nedokázal dostatečně rozloučit. Nikdo, kromě Brumbála nevěděl o jeho plánech, takže byl nucen se chovat jako při normálním konci školního roku.

Přesto se nemohl zbavit dojmu, že měl udělat něco víc. Dát Severusovi i svým přátelům jasně najevo, jak moc mu na nich záleží a jak jsou pro něj důležití.

Nechtělo se mu opouštět sklepení, ale Severus sám ho vlastně vyhnal a připomněl mu, že se stejně za dva měsíce uvidí a pokud bude na Grimmauldově náměstí tak i dříve.

Harry neměl ani zdání co ho na jeho cestě do minulosti čeká, ale celá tahle situace, mu prozatím přišla jako ta nejtěžší část. Možná mnohem horší než veškerá nebezpečí, která doposud zažil.

Jakmile bradavický expres zastavil v Londýně, Harry uzamkl všechny své nepříjemné pocity někde hluboko v mysli.

Dursleyovým poslal již z Bradavic vzkaz, aby pro něj nejezdili a nyní se vydal na Příčnou ulici. Nemohl očekávat, že by v minulosti přežil bez galeonů, takže zamířil ke Gringottovým a vybral z trezoru velkou část zlata, které mu jeho rodiče odkázali.

Teprve pak se vydal do Kvikálkova a v duchu si promyslel další kroky.

Zlato má, neviditelný plášť taky, co ještě bude potřebovat? Samozřejmě nesmí zapomenout na poznámky, které si udělal z rozhovoru s Brumbálem, aby měl nějaké vodítko.

Více věcí už ho nenapadalo. Původně chtěl svůj plán uskutečnit až po narozeninách, ale nakonec se rozhodl jinak. Čím déle bude svůj svůj odchod odkládat, tím to bude horší. Bude se zbytečně trápit a kdo ví, třeba ztratí odvahu, při myšlence na Severuse a jeho přátele.

Pořád měl před očima Severusův nepatrný úsměv, když se loučili a nemohl se zbavit dojmu, že je zrádce. Právě proto bude nejlepší, když se přenese hned, jakmile dorazí k Dursleyovým.

Nakonec ani nikomu neprozradil, že on je Lovec a možná je to tak správně. Stále nevěděl, kolik toho změní a třeba nakonec ani žádný Lovec existovat nebude.

Dům, ve kterém strávil celé dětství a kam se posledních pět let vracel na prázdniny se nebezpečně rychle přibližoval a Harrymu ztěžklo srdce, neměl však na vybranou.

Ne, že by se mu mělo tak moc stýskat po strýčkovi a tetě a už vůbec ne po Dudleym, ale znamenalo to, že za chvíli bude čas odejít.

Uvítání bylo... zcela žádné. Nikdo v domě nebyl, jen na lednici visel lístek se vzkazem, že jsou u nějakých přátel a na večeři si má vzít sýr a rohlík.

Jak milé...

Ne, po Dursleyových se mu rozhodně stýskat nebude. Vyšel po schodech do svého pokoje a posadil se na postel. Rozhlédl se a zjistil, že v pokoji není nic, na čem by mu snad mohlo záležet. Neměl zde ani fotky, dárky či hračky jako ostatní děti.

S povzdechem vytáhl svůj starý batoh a nacpal do něj veškeré zlato, které si vybral z trezoru. Přidal zápisník a neviditelný plášť.

Už si myslel, že má vše, když si uvědomil, že asi nebude v době, kdy se nosili džíny a mikiny s kapucí. Převlékl se tedy do školní uniformy, jen hábit s bradavickým znakem vyměnil za čistě černý.

Zbytek věcí poctivě složil do skříně, zkontroloval zda je hůlka na svém místě a nasadil si na záda batoh.

Sáhl pod oblečení a vytáhl obraceč, důvěrně známý přívěsek, který ho zase přenese do neznáma.

Zavřel oči a lehce s obracečem zatočil.

„Odpusť Severusi...“