Harry se spokojeným výrazem pozoroval muže spícího vedle něj. V jeho nitru se však odehrávala bitva pocitů.

On sám považoval dnešní noc za naprosto normální a v pořádku, vždyť milování ke vztahu patří a oni vlastně navázali tam, kde skončili.
Ovšem kromě Brumbála tohle nikdo nevěděl.

Co by se asi stalo, kdyby Harryho ráno viděli vycházet ze Severusových komnat? Nedej Merlin, kdyby zjistili, co v jeho komnatách vlastně dělal.

Nejenže by se našla spousta těch, kteří by se k nim chovali tak, jako Ron k Deanovi se Seamusem, ještě by byl problém s Severusovým povoláním. Profesor a student žádný vztah mít nesmí.

Povzdechl si. Tak rád by zůstal do rána a užíval si tepla druhého těla, ale nemohl to udělat.

Pomalu a velmi tiše vylezl z postele a oblékl se. V kapse našel kus pergamenu a mudlovskou propisku. Naškrábal Severusovi krátký vzkaz a vytratil se z jeho ložnice .

Když konečně dorazil do své ložnice v nebelvírské věži, byly skoro tři hodiny ráno. Smířil se s tím, že toho moc nenaspí a ráno bude vypadat jako zombie. Ulehl do postele a téměř okamžitě usnul.

Ráno však vypadal mnohem hůře než předpokládal. Celý zbytek noci ho pronásledovali děsivé sny končící u dveří vedoucích na odbor záhad.

Ve společenské místnosti se k němu přidala Hermiona a kupodivu i Ron, který ale ani nepromluvil.

„Poslyš Harry, vypadáš opravdu hrozně. Spal jsi vůbec?“

„Ale jo, spal. Asi tři hodiny.“

Harry potlačil zívnutí a zazubil se na svou kudrnatou kamarádku.

„Cos u Merlina dělal celou noc?!“

„Ehm, lektvary? Teda úkol.“

Harry se v duchu fackoval a doufal, že se v tom Hermiona nebude dál pitvat. Zcela zbytečně.

„Tos celou noc dělal úkol do lektvarů?“

„Nó, neměl jsem tvoje zápisky, tak mi to vůbec nešlo.“

„Harry!“

Hermiona ho okřikla, ale s jeho odpovědí se nakonec spokojila.

Jakmile vešli do Velké síně, Harryho pohled okamžitě zabloudil k Severusovi. Vypadal odpočatě a klidně, narozdíl od Harryho. Když se jejich pohled setkaly, profesor se lehce zamračil a Harry nemusel studovat jasnovidectví, aby si nedomyslel, že za to může jeho momentální vzhled. Raději sklopil zrak a posadil se k jídlu.

„Příjdete?“

Chtěl se ujistit, že jeho přátelé dorazí do Komnaty, tak jak je požádal.

„Můžeme jít hned po snídani. Co ty na to, Rone?“

„Hm.“

Nebyla to tedy nijak povzbuzující odpověď, ale Hermioně stačila.

„Jestli ti to tedy nevadí, Harry?“

„Jasně, můžeme hned po snídani.“

Zbytek jídla proběhl v tichosti a Harry ač měl hlad jako vlk, téměř nic do sebe nedostal. Měl žaludek stáhnutý nervozitou a jakmile se vydali do sedmého patra, nepříjemný pocit zesílil.

Vešli do Komnaty, kde na ně již čekaly tři křesla u plápolajícího krbu. Harry posbíral odvahu a vážně se na své přátele zadíval.

„Chci vám povědět jeden moc důležitý příběh.“

„Příběh?“

„Jo. Ron jeho část zná. Ale musíte ho znát celý, abych vám mohl vysvětlit jaké nebezpečí se skrývá na ministerstvu.“

„Jakou část čeho znám?“

„Znáš nepřesný konec. Příběh o mladíkovi, který zemřel a přispěla tomu jeho láska ke Snapeovi.“

Ron zrudnul a chystal se něco namítat, ale Hermiona ho zarazila.

„Měli bychom si Harryho poslechnout. Musí to být důležité, když nám to chce vyprávět.“

Harry se na ni vděčně usmál, pohodlně se posadil a spustil dlouhý, předlouhý příběh.