Už to byl téměř týden, kdy nevytáhl paty z pokoje. Ještě ten večer dorazil k řediteli a řekl mu co se stalo.

Poprvé ve svém životě byl rád za privilegia Chlapce, který přežil. Brumbál mu povolil zůstat v pokoji dokud se nedá do pořádku a taky to nějakým způsobem vysvětlil Hermioně a Ronovi.

Harry pouze seděl na posteli a přemýšlel. Jídla, které mu nosil Dobby se téměř nedotkl, nepociťoval hlad. Jen si neustále přehrával rozhovor, který se udál v kabinetu profesora lektvarů.

„Jsem zodpovědný za smrt tvých rodičů.“

Harryho srdce vynechalo úder, ale pak se zasmál.

„Co to je za nesmysl? Rodiče zabil Voldemort, ne ty!“

Všiml si, že při vyslovení Voldemortova jména sebou Severus škubnul. Nijak to však nekomentoval. Místo toho pokračoval a Harry se opravdu začínal bát toho, co uslyší.

„V jednom období jsem se víceméně přikláněl straně zla. Nenáviděl jsem všechny okolo a a na schůzích Smrtijedů jsem svou nenávist mohl ventilovat...“

Mladík pochopil, že se nejspíš jedná o dobu po jeho odchodu. Viděl, že pro Severuse není jednoduché pokračovat a toužil ho zarazit, říct mu, že to je minulost. Ale něco mu říkalo, že si to musí poslechnout.

„Získal jsem informaci, která mohla být pro Pána zla velmi důležitá. Neváhal jsem a sdělil mu ji. Když jsem později zjistil, že se týká Potterových, okamžitě jsem vyhledal Brumbála.... Místo jejich úkrytu prozradil sice Petingrew, což jsem zjistil až po tom incidentu s Blackem před dvěma roky, ale informaci, díky které se na tvou rodinu Pán zla zaměřil, jsem mu předal já...“

Odešel ze sklepení beze slov a po návštěvě Brumbála se uzavřel. Ředitel školy byl zřejmě velmi překvapen, že se Severus Harrymu doznal, soudě dle jeho reakce.

„Mrzí mě to, Harry. Upřímně se divím, že o tom s tebou Severus mluvil. Nikdy se o tom nezmínil, ale mělo to na něj velký vliv. Věřím, že si jejich smrt nikdy nepřestal vyčítat...“

Co teď Harry vlastně cítil? Měl by se zlobit, cítit vůči němu nenávist, ale tak to nebylo. Jediný na koho měl vztek byl on sám a Voldemort.

Byl si zcela jistý tím, že pokud by Severus věděl o koho se jedná, nikdy by informace Voldemortovi nepředal.

A dokázal se vžít do jeho situace.

Musel se pohybovat mezi Smrtijedy, ze kterých se mu zvedal žaludek, hrát věrného služebníka a nikomu se nesměl svěřit. Jediný člověk, který byl jeho přítelem, zmizel neznámo kam a on zůstal úplně sám.
 
Jak by se v tu chvíli zachoval Harry? Neudělal by spoustu chyb ze vzteku nad nespravedlností osudu?

Na tuhle otázku neznal odpověď, ale za to věděl, že tohle není ta věc, která mezi něj a Severuse postaví nepřekonatelnou zeď.

On sám se chystal udělat spoustu chyb, které je nejspíše rozdělí, ale nemohl Severuse Snapea nechat utápět se ve vině.

Jako by mu jeho rozhodnutí dodalo energie, slezl z postele a vydal se do koupelny. Pohled na něj byl vskutku žalostný. To jistě nebylo nic proti tomu, jak se musel cítit Severus.

Rychle si opláchl obličej a převlékl se. Z kufru vytáhl neviditelný plášť a vydal se do sklepení.
Chodby byly vylidněné a Harry za to byl rád. Nemusel se obávat, že by do někoho vrazil.

Došel ke kabinetu a sundal si plášť. Zaklepal, ale nic se nedělo. Zkusil to znovu, opět bez odezvy. V dálce zaslechl rychle se přibližující kroky a honem si zpět oblékl plášť.

Zalapal po dechu, když kolem něj prošel Severus a zmizel ve svém kabinetu. Harryho píchl osten viny, když viděl jeho strhanou tvar a tmavé kruhy pod očima. Znovu svlékl plášť a zaklepal.

Severus prudce otevřel dveře a chystal se nezvaného hosta odeslat do patřičných míst. Když však spatřil na svém prahu Harryho, zkameněl. Nevěřil vlastním očím.

„Promluvme si.“

Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že nesní a ustoupil ode dveří, aby Harry mohl dovnitř.