Při myšlence na Severuse se Harry ještě několik dní po poslední hodině nitrobrany chvěl množstvím emocí.

Dlouho stáli v tichosti, možná, aby si vryli do paměti ten nezapomenutelný okamžik.

Harry dočista zapomněl, že jeho cílem bylo od sebe Severuse odehnat a místo toho, se tiskne v jeho náručí. Jenomže se nedokázal ovládnout. Najednou cítil, že jediné co potřebuje k životu je Severusova tepla náruč. To, co mu tak dlouho chybělo. Nebylo potřeba slov.

Dnes ho čekala další návštěva sklepení a Harry netušil, jestli se má těšit nebo bát. Trochu si připadal, jako v minulosti, kdy byl nervózní vždy, když se měl sejít se Severusem.

Tenkrát v začátcích ještě netušil, že je prostě zamilovaný. Pochopil to mnohem později a nyní v této době to moc dobře věděl, přesto se cítil zvláštně.

Předpokládal, že tentokrát se rozhodně nevyhne rozhovoru a nebyl si jist, jak to dopadne. Obával se, že Severus bude jistě chtít, aby Harry seděl na zadku v Bradavicích a do ničeho se nepletl a to on nemůže dodržet.

Když klepal na dveře měl srdce někde v kalhotách a tenhle pocit ho nepřešel ani když vstoupil do spoře osvětleného kabinetu.

„Ahoj“, špitl sotva slyšitelně a překvapeně sledoval změnu v Severusově vzhledu.

Vypadal o mnoho let mladší a v jeho tváři se odrážel jemný úsměv, který zároveň zářil i v jeho pohledu.

„Ahoj Harry.“

Úsměv se rozšířil a Harry doslova cítil Severusovu spokojenost.

Pochopil, že nedokáže tenhle výraz vymazat svými nesouhlasnými názory.

Na to muže před sebou příliš miloval, ač se tomu tak dlouho snažil vyhýbat.

„Měli bychom pokračovat v nitrobraně, ovšem něco mi říká, že je to zcela zabitý čas.“

Harry zčervenal a marně přemýšlel, jestli Severus naráží na nynější hodiny nebo na dobu před jeho zmizením, kdy se pokoušel alespoň něco Harrymu vtlouct do hlavy. Jak se zdá, ani tenkrát ani nyní, se to nedařilo.

„Asi na to prostě nemám vlohy.“

„Nejspíš.“

Nastalo ticho, takové to chápavé a příjemné, přesto bylo nad slunce jasné, že dlouho nevydrží.

„Možná bysme si mohli konečně promluvit, nemyslíš?“

„Asi.“

Nic si nepřál více než pokračovat v tichu, které do teď panovalo, ale neodvažoval se takovou troufalou myšlenku vyslovit nahlas.

Severus mladíka sledoval a uvědomoval si, že Harry se netváří ani trochu nadšeně. Možná bude lepší raději vést rozhovor v trochu jiném duchu než původně plánoval.

Sice uběhla spousta let, ale stále si byl vědom, že se často hádali a vždy následovalo ticho, dlouhé a mučivé. A o to rozhodně nestál.

„Spoustě věcí už rozumím. Dlouho jsem nechápal, proč Brumbál tak zuřil, když jste tenkrát s Potterem na sebe mířili hůlkami a taky je pravda, že Harry Potter rozhodně nebyl tím na jehož příchod do školy bych se kdovíjak těšil, ale...“

Severus se odmlčel a zkontroloval Harryho výraz a jak se zdálo, mladík pozorně poslouchal. Mohl jen doufat, že nedělá chybu.

„Podoba se nezapře a tím nemyslím vzhled. I jako Potter jsi mě dokázal zaujmout a i když jsem z toho zprvu nebyl nadšen, získával sis kousek po kousku mou přízeň a vlastně jsi mi nedal šanci tě nenávidět. Totéž si zvládl i tenkrát u ostatních studentů.“

Harrymu trochu cukaly koutky a v očích se objevily pobavené jiskřičky. Třeba ten večer nedopadne tak hrozně jak se domníval.

„No myslím, že na mého otce a Siriuse to neplatilo. Obávám se, že ještě dlouho vzpomínal na naší válku. Je pravda, že když mi ředitel řekl, kdo jsou mí rodiče, málem to se mnou seklo. Nejen proto, že jsem Potter, ale hlavně jsem si nějak nedokázal připustit, že jsem příbuzný s Petunií. A to jsem ještě ani netušil, že u ní budu vyrůstat.“

Severuse zamrazilo.

Vyrůstal u Petunie a to jen kvůli němu. Byl si zcela jist, že pokud se tohle Harry dozví, nedokáže mu odpustit. A Severus to chápal.

Nejednalo se jen o tehdejší přátelství, Lily byla nakonec Harryho matkou. Tenkrát byl on sobec. Přesvědčil Harryho, že každý den, který spolu stráví za to stojí a pak nedokázal unést jeho odchod. I přesto, co věděl se cítil zrazený a proto....

Podíval se na mladíka před sebou. Musí to udělat.

„Harry, musím ti něco vážného říct.“

Harryho oči pohasly, když spatřil Severusův vážný výraz. Na chvíli uvažoval, že mu řekne, že nic nechce vědět.

Ale měl pocit, že je to opravdu důležité a měl by Severuse nechat mluvit. Proto jen přikývl.

„Jsem zodpovědný za smrt tvých rodičů.“