Dny ubíhaly neúprosným tempem a věci na první pohled vypadaly stejně jako vždy.

Vyučování plynulo dál, skrývání Voldemortova znovupovstání v Denním věštci pokračovalo a hodiny nitrobrany byly stále únavné a bez výrazného výsledku.

Harry začínal být ve stavu podobném loňskému roku. Nedokázal se soustředit, špatně spal, pokud vůbec a opět se uzavíral do sebe.

A důvod? Byl jednoduchý. I přes veškerá svá rozhodnutí o kterých byl přesvědčen, že jsou správná, se vůči Severusovi cítil vinen. A nejen k němu.

Bolest jizvy byla ničím oproti bolesti v srdci se kterou odcházel z hodin nitrobrany.

Profesor lektvarů, ať už úmyslně či ne, vytahoval do popředí vzpomínky z jeho předešlého života.

Všechny emoce v nich uložené se přes Harryho valily jako ohromná lavina a on netušil jak se s tím vypořádat.

Po každé schůzce Brumbálovy armády zůstával v Komnatě nejvyšší potřeby a trénoval zaklínadla, která mu vytanula na mysli během hodin se Snapem. Zjišťoval, že všechna bez problémů ovládá, jako kdyby je léta trénoval.

Viděl v tom alespoň nepatrnou útěchu a postupně se snažil sestavit plán jak dál.

Toho večera byl naprosto vyčerpaný. Několikrát se mu sice podařilo Snapea vyhodit ze své hlavy, přesto však musel sledovat spoustu vzpomínek, které mu teď v tuto chvíli znepříjemňovaly život.

Cítil ohromnou úlevu, když byla hodina u konce a on konečně mohl odejít. Alespoň se to domníval.

„Chápu, co jsi říkal. Ovšem nesouhlasím.“

Harry zůstal stát s rukou položenou na klice a Severusova slova se do něj zabodávala jako dlouhý, ostrý nůž. Přesto neztrácel hlavu.

„To na situaci nic nemění.“

„Ale mění. Nemůžeš mě nutit, abych zapomněl, že jsi Harry Jones.“

Slyšel jak Severus udělal pár kroků k němu, ale stále se neotočil. V tento okamžik by se nedokázal Snapeovi podívat do očí a zároveň, tvrdit, že jeho rozhodnutí je správné.

„Na jednu věc zapomínate, pane. Já jsem Harry Potter, ne Jones.“

„Je směšné, že se snažíš lhát. Viděl jsem dost na to, abych věděl, že mezi tebou a tvou minulostí není žádný rozdíl.“

Chtěl pryč, ale tělo ho neposlouchalo. Nedokázal tu zatracenou kliku stisknout a vypadnout ze sklepení.

Bál se, že pokud zůstane byť jen o minutu déle, nebude schopný lhát ani Severusovi ani sám sobě.

Příliš dlouho se snažil být tím, kdo má vše pod kontrolou a celá tahle situace se ho vůbec nedotýká.

„Už tenkrát jsi měl jasno v tom co je a není správné. Nikdy jsi ale nedal šanci lidem kolem tebe, aby se rozhodli sami za sebe co je pro ně nejlepší. A snažíš se to dělat i teď.“

Severusův hlas zněl velmi blízko. Natolik, že se Harry proti své vůli zachvěl. Srdce se mu snažilo vyskočit z hrudi a aniž by své pohyby ovládal, ruka sklouzla z kliky a volně klesla podél těla.

Hrdlo se mu stáhlo, snad ve snaze zabránit dalším nesmyslným lžím. Proto i jeho hlas zněl značně přidušeně.

„Jen chci ochránit to, na čem mi záleží.“

„Já vím.“

Náhle, aniž by to Harry očekával, Severusovy paže ho zezadu objaly a on ucítil příjemné teplo sálající z těla za ním.

Dech se mu zadrhl a celým tělem probíhalo příjemné mravenčení doprovázené naprostým ohňostrojem emocí, vybuchujícími hluboko v jeho nitru.

„Chyběl jsi mi.“

„Severusi...“

Jeho jménu mu ze rtů splynulo napůl úlevně, napůl zděšeně. Věděl, že jeho plán selhal.