Mohl si Harryho dopis číst milionkrát, ale ve své paličatosti si odmítal připustit, kým Harry Potter doopravdy je. Proto byl na chlapce čím dál více zlý.

Zaráželo ho, s jakým klidem jeho chování snášel. Bylo to jako oční souboj, prohraje ten, kdo dřív uhne. Neviděl v tom hochovu obranu, ale pouze aroganci jeho otce. 

Ale Harry Potter nebyl ani zdaleka tak arogantní, jak se Snape domníval. Možná byl paličatý, ale určitě ne arogantní. To co Snape viděl byla jen slupka, pod kterou se skrýval neuvěřitelný zmatek.

Harry se domníval, že nenávidět profesora lektvarů bude vzhledem k jeho chování, naprostá hračka, ale mýlil se. Přestože se pro něj hodiny lektvarů staly utrpením, něco mu bránilo nenávidět Snapea celým svým srdcem.

Místo toho, se často přistihl, jak zvažuje, co by měl pro zlepšení jejich vztahu udělat. Byl si jist, že kdyby se svěřil svým přátelům, poslali by ho na ošetřovnu, že se zbláznil.

Tenhle Harryho zmatek se prohloubil po famfpálovém zápase. I když to nedal najevo, v první chvíli svým přátelům odmítal věřit, že by se ho Snape snažil uřknout. Když se však v následujících hodinách více věnoval Snapeovu chování, uvěřil.

V ten okamžik do svého srdce zašel semínko nenávisti, které pomalu klíčilo. Ale copak je vše jen černé nebo bílé? Copak dokáže člověk ošálit své nejhlubší city?

Harry si z části odpověděl o svátcích, kdy objevil zrcadlo z Erisedu. Když se do něj podíval ten první večer, kdy pod neviditelným pláštěm svého otce utíkal před Snapem z oddělení s omezeným přístupem, viděl celou svou rodinu.

Za těmi všemi příbuznými se rýsovala tmavá postava, bez jasných rysů ve tváři. Harry tomu nepřikládal žádný význam a do dalšího dne, kdy se tam vydal spolu s Ronem, na postavu zcela zapomněl. Avšak pouze do okamžiku, kdy se tvář neznámého nevyjasnila.

Lehce se usmíval, ale nebylo pochyb, byl to Severus Snape. Nakonec byl rád, že Ron jeho rodinu neviděl, netušil jak by Snapea vysvětlil. 

Třetí den se k zrcadlu vydal znovu. Kdyby se ho kdokoliv zeptal, nebyl schopen odpovědět, zda se těší na rodinu nebo na usmívajícího se Snapea. Posadil se na zem a střídavě sledoval rodiče a profesora lektvarů. 

,,Takže jsi tu zase, Harry. “

Harry vyskočil na nohy a srdce mu vynechalo úder, když v rohu místnosti spatřil Albuse Brumbála.

,,N-neviděl jsem vás, pane profesore.“

Profesor Brumbál přešel k Harrymu a začal mu vysvětlovat k čemu zrcadlo z Erisedu slouží. Harry jeho vysvětlení shrnul do jediné věty. 

„Ukazuje nám to, co chceme, ať je to cokoliv.“

„Ano i ne. Neukazuje nám ani víc ani míň než nejhlubší a nejusilovnější tužby našeho srdce. Ty jsi nikdy nepoznal vlastní rodinu, a tak ji vidíš, jak stojí kolem tebe. Teď, když jsme už domluvili, proč si zas neoblékneš ten svůj úžasný plášť a nejdeš do postele?“

Harry vstal, ale neměl se k odchodu. 

,,Pane profesore, mohu se vás na něco zeptat?“

,,Jistě, jen se ptej. “

,,Když zrcadlo ukazuje nejhlubší touhy našeho srdce, proč mezi rodinou vidím profesora Snapea? Není náhodou pokažené? “

Ve tmě, která v místnosti vládla si Harry nevšiml, že se Brumbál na okamžik zachmuřil a lehce změnil barvu obličeje. Když odpovídal, pečlivě volil svá slova. 

,,Zajímavé. Domnívám se, Harry, že jsi poslední dobou nad profesorem přemýšlel více než je zdrávo a zrcadlo to považuje za tvou tužbu. Ani zrcadlo z Erisedu není neomylné.“

Harry se s ředitelovou odpovědí spokojil a přehodil přes sebe neviditelný plášť. Zatímco se chlapec vydal zpět do své ložnice, Brumbál setrval v místnosti se zrcadlem a přemýšlel, zda je opravdu možné, aby se hluboké city Harryho Jonese uchovaly v nitru chlapce, který přežil i po zpětné cestě časem.