Severus byl nervózní, když mu přišel vzkaz od Brumbála, který oznamoval Harryho nepřítomnost na lektvarech.

Netušil, co si o tom má myslet a jak vlastně dopadl jejich rozhovor.

Tolik let jen tiše vzpomínal a ztrácel naději a když konečně měl Harryho blízko, tak se zdálo být všechno ztracené.

Jeho vnitřní rozpoložení se odráželo na chování vůči studentům. Všechny neustále urážel a každou sebemenší chybičku posměšně vyzdvihoval.

Během dvou hodin dokázal rozdat osm školních trestu a znechutit lektvary i studentům, kteří je jinak měli rádi.

Oddechl si, když vyučování skončilo a místo do Velké síně zamířil do sklepení. Chtěl být sám a uklidnit se.

Harry dorazil k úlevě svých přátel na večeři.

Okamžitě ho zahrnovali otázkami na jeho nepřítomnost. Měl připravenou dokonalou výmluvu, kterou mu spolkla i Hermiona.

„Po včerejší nitrobraně mě zas strašně bolela jizva, tak jsem šel za Brumbálem a ten mi řekl, ať si dnes odpočinu, že mě omluví z vyučování. Ale využil jsem toho správně, Hermiono! Dodělal jsem si úkoly.“

Hermiona se tvářila nadmíru spokojeně, za to Ron si za jejími zády ťukal na čelo. Pak to vzdal a začal se rozčilovat nad Snapem.

„Buď rád, že jsi nebyl na lektvarech. To co dneska předváděl ten kretén-“

„Rone!“

„Je to pravda, Hermiono! Někdo ho naštval a on si na všech vylíval zlost! Finnigen dostal trest, stejně jako Thomas. Na všechny pořád něco vymýšlel a podívej, ani se neráčil dojít na večeři, ne že by mi tady chyběl!“

Harry se konečně podíval k profesorskému stolu a zjistil, že Severus tady opravdu není.

„To jsem fakt rád, že jsem u toho nemusel být. Teď bych nejspíš trčel na školním trestu u Filche.“

Večeře proběhla v relativním klidu a Harry uvažoval, jestli dnes vůbec Severuse potká.

Měl v plánu jít do výklenku a čekat, kdy se profesor lektvarů ukáže. A pak mu jednoduše vysvětlit, že dokud tahle válka, která teprve začíná neskončí, nemají se o čem bavit..

Znělo to lehce, ale nebylo. Především proto, že každá Harryho buňka naopak toužila po Severusově blízkosti.

Trochu doufal, že se Severus neukáže, ale samozřejmě, že se přišel. Harry seděl ve výklenku a Severuse se opíral o zeď opodál.

Byli potichu, přestože oba věděli, že si budou muset promluvit. Přesněji Severus chtěl mluvit, ale Harry sám se k ničemu neměl..

„Pamatuješ si všechno?“

„Jo.“

„Měli bychom si promluvit.“

„Ne.“

„Harry-“

„Ne, není o čem.“

Nedokázal říct, co si naplánoval. Musel pryč od Severuse. Rychle seskočil a vydal se chodbou. Ušel sotva pár kroků, když ho Severus zastavil.

„Pamatuješ si všechno, takže moc dobře víš, že je o čem mluvit, Harry.“

„V minulosti jsem se zachoval jako sobec. Vystavil jsem spoustu lidí nebezpečí, jen abych nebyl sám. Ani jsem nepomyslel, jaké riziko Lovec představoval pro své okolí. Nehodlám stejné chyby opakovat. Na mluvení bude dost času po válce.“

Nevěděl, kde se v něm ta slova vzala, ale už byla venku a nehodlal je brát zpět.

Nastalo ticho a Harry se už už chystal pokračovat v chůzi doufajíc, že Severus vše pochopil.

„V tom případě vás očekávám na další hodině nitrobrany, Pottere!“

Jeho jméno vyplivl jako by bylo jedovaté a Harryho píchlo u srdce. Přece chtěl, aby si Severus nedělal naděje, ne? Tak proč to tak bolí? Proč ho to mrzí?