Když se Harry ráno probudil, upřímně zadoufal, že vypadá lépe než se cítí.
Hlava ho bolela a nepříjemně si přeležel ruku. Jakmile se protáhl, jeho kosti a klouby na protest hlasitě zaúpěly.

Horší než tenhle pocit byla představa, že bude muset jít do Velké síně na snídani. Nevěděl co ho čeká, ale minimálně bude čelit pohledu profesora lektvarů a otázkám Rona a Hermiony.

Nemohl by se někam schovat? Nebo třeba zmizet někam hodně daleko?

„Harry, jseš vzhůru?!“

Tak asi bude muset čelit kruté realitě a nebude se moct zahrabat.

„Jo jsem.“

Harry slyšel, jak se Ron pere s peřinou a snaží se vylézt z postele. Po chvíli se ozvala rána a nadávky.

„Já se na to vyseru! Proč se mi vždycky ta deka tak zamotá?“

Harry se i přes špatnou náladu musel uchechtnout.

„To máš z těch blbostí co v noci děláš!“

„Co? Já? Já nic nedělám!“

„Opravdu? Tím bych si nebyl tak jistý.“

„Kecáš!“

„Nekecám!“

Harrymu na hlavě přistál polštář a než ho stihl po Ronovi hodit zpátky, jeho kamarád zmizel v koupelně.

Z ložnice vycházel v dobrém rozpoložení a na chvíli dokázal nemyslet na to, co ho čeká ve Velké síni.

Úspěšně se vyhýbal pohledu k učitelskému stolu a v duchu jásal, že celou situaci možná zvládne. Možná přece jen předčasně.

To zjistil ve chvíli, kdy se před něj snesla krásná sova pálená a upustila před něj dopis s úhledně nadepsaným jménem.

To písmo znal a když roztřesenými prsty otevíral obálku, žaludek mu několikrát poskočil.

Harry, přijď po snídani do ředitelny.
U profesorky McGonagallové jsi omluven.
A.B.

Harry nervózně polkl a jeho pohled zalétl k řediteli školy. Vypadal zachmuřeně a Harry, aniž by chtěl, pohlédl i na profesora lektvarů. Zdálo se, že je bledší než obvykle a je myšlenkami někde daleko od Velké síně. Mladík se mohl jen domyslet, kde se toulá profesorova mysl.

Podíval se na nedojezenou snídani a povzdechl si. Chuť na jídlo se ztratila a on toužil být chvíli sám, než půjde do jámy lvové.

Otočil se ke svým přátelům a bodlo ho u srdce, když si uvědomil, že před nimi má tak velké tajemství.

„Jdu se projít. Asi nestihnu přeměňování.“

Ron se zatvářil překvapeně a Hermiona se nadechovala k oponování, ale Harry už byl na cestě ven. Zamířil ke Vstupní síni a vyšel ven.

Lehký vánek mu pocuchal rozčepýřené vlasy a odnesl Harryho povzdech někam do neznáma. V mladíkovi začal narůstat vztek.

Za tohle mohl Brumbál! Nebýt nitrobrany mohlo všechno být při starém a bez starostí!

Slabý hlas někde hluboko v jeho nitru ho však nabádal ke klidu. Nemůže vše házet na hlavu řediteli.

Především za vše může Voldemort. On a ten zpropadený obraceč! Nikdy by se nepřenesl do minulosti, nezamiloval se a ani nebyl sirotek. A hlavně by mu nešlo neustále o život.

Obraceč!

Harryho srdce vynechalo úder, když si uvědomil, že vlastně netuší, co se s obracečem stalo po jeho návratu. Kdyby Voldemort...

Nechtěl ani pomyslet, co vše by se mohlo stát, kdyby ho Voldemort získal. Úplně zapomněl, z jakého důvodu si ho ředitel školy pozval a pádil k ředitelně s jediným cílem. Zjistit, kde je obraceč.