Od chvíle, kdy se Severus dozvěděl o útoku mozkomorů byl jak na trní. Měl strach, aby se Harrymu něco nestalo.

Ovšem po rozhovoru s Brumbálem měl podezření, že mu něco uniká.

Zdálo se, že ředitel jako jediný problém vidí disciplinární řízení a ne fakt, že mladíka napadli mozkomorové.

„Máš zbytečné obavy, Severusi.“

„Bez urážky řediteli, jak můžete být tak klidný? Harry je stále jen patnáctiletý chlapec.“

„To, že jsi na Harryho změnil názor a konečně ho nepovažuješ za nepříjemné dědictví po jeho otci je chvályhodné, ale podceňuješ Harryho schopnosti. Myslím, ne, jsem si zcela jist, že Harry zvládne mnohem větší nebezpečí než je útok mozkomorů.“

„Jak si můžete být jistý?“

„Znám Harryho schopnosti a ty koneckonců taky.“

Samozřejmě, že věděl o Harryho kouzelnických schopnostech, ale stále to nebyl plnohodnotný čaroděj. Měl pocit, že mu něco uniká, něco zásadního. Ovšem co?

Musel přiznat, že na první školní den se opravdu těšil. Nejenže na vlastní oči uvidí Harryho a bude se tak moct přesvědčit, že je opravdu v pořádku, ale možná se zbaví všech těch neklidných myšlenek, které ho provází od rozhovoru s Brumbálem.

Jeho očekávání se však nenaplnilo. Harryho chování bylo naprosto nezvyklé a pokud se nemýlil, hoch se cíleně vyhýbal pohledu k učitelskému stolu.

Tohle rozhodně bylo více než podezřelé. Ovšem ten strach, který měl v očích, když se na Severuse podíval, byl poslední kapkou.

Čeho se Harry bojí? Severuse jistě ne. Mohl by se na něj dívat jakkoliv, ale rozhodně ne se strachem, tím si byl jistý.

Kdyby to bylo způsobeno celou situací s Pánem zla, tak by se jeho strach neobjevil až při pohledu na něj.

Měl nepříjemný pocit, že Brumbál moc dobře ví o co se jedná. Pochyboval však, že nyní cokoliv řekl. Vždy si svá tajemství nechává pro sebe a pak se diví, že plány nejdou dle jeho představ.

Večer byl téměř u konce a Severus byl rád, že přežil úžasný proslov Umbridgeové, která se rozhodla strkat nos tam, kam nemá.

Na nebelvírském stolu pomalu visel očima a byl poprvé upřímně rád, že Grangerová je taková poctivka a poslouchala celý její proslov.

Bylo poznat, že si dala jedna a jedna dohromady a hned na to upozornila Harryho a Weasleyho.

Teď mohl doufat, že budou natolik rozumní a nedostanou se do potíží. Už teď však měl pocit, že to bude právě naopak.

Vyšel za ředitelem a srovnal s ním krok.

„Přišlo mi, že se dnes choval zvláštně “

„Myslíš Harryho? Ano, byl trochu jiný než obvykle.“

„Pane řediteli, vy víte o co jde, že ano?“

„Vím. Jedná se o Harryho osobní záležitost a musí se s tím vyrovnat sám. Nemohu pro něj udělat více, než jsem udělal. Dobrou noc.“

Severus zůstal překvapeně stát a pozoroval vzdalujícího se ředitele. Osobní?
Co u Merlina může způsobovat strach a zároveň být osobní?
Tohle začíná být natolik komplikované, že měl dojem, jako by četl špatně napsaný román.

Vydal se do sklepení, byť nebyl o moc moudřejší než před chvílí.