Procházel bludištěm poskládaným ze zrcadel. Kamkoliv se podíval, viděl jen svůj odraz. I to však bylo zvláštní, neboť vypadal mnohem mladší. Postupoval pomalu a systematicky, aby se zdárně dostal ven. Když však zabočil do chodby napravo, zůstal zkoprněle stát. Díval se do tváře Lily Potterové. Její zelené oči ho propalovaly a ústa se pohybovala, ovšem nevyšla z nich ani hláska. 

,,Severusi!“

Zmateně se začal rozhlížet, aby určil, odkud se ono volání ozvalo. Nešel již pomalu, ale přebíhal zběsile mezi chodbami. Pak ho uviděl v celé kráse. Harryho, tak jak si ho pamatoval, když ho viděl naposledy. Natáhl ruku a chtěl se ho dotknout, ale obraz se rozplynul a objevil se dům. Poznal ho na první pohled. Byl to dům Potterových. Zase zmizel a opět před ním stál Harry. Ale nebyl sám. Vedle něj byl chlapec, který mu byl nápadně podobný. Hoch si odhrnul vlasy z čela a ukázal jizvu ve tvaru blesku. Oba se na Severuse usmívali. Vyplašeně začal couvat až narazil do zdi za ním, která se v zápětí roztříštila… .

Prudce se posadil a rukou si prohrábl vlasy vlhké od potu. Bylo to dávno, kdy ho provázely zlé sny. Zmatek vystřídal vztek. 

,,Zatracený Potter! “

Oblékl si župan a zamířil do své pracovny. Byl si jist, že dnes již neusne. Jako kdyby ho Potter musel otravovat i ve spánku. Jistěže si všiml vzhledové podoby s Harrym, ale mnohem více viděl podobu Jamese Pottera. Častokrát přemýšlel, jak mohl být takový hlupák a souhlasit s ochranou toho arogantního spratka. 

Pohled mu spočinul na ručně vyřezávané truhličce, kterou měl položenou na stole. Vztek ho rázem přešel. Jemně prsty pohladil znaky rýsující se na víku. Byly to erby Bradavických kolejí. Znaky Nebelvíru a Zmijozelu byly zvýrazněné a barevné. Kdyby ji Severus obrátil a podíval se na dno, znovu a zase by si přečetl přání k narozeninám, které tam bylo vyryto i s miniaturním srdíčkem.

Tenkrát se tomu ohromně smál, vypadalo to jako dárek od pubertální studentky a ne od dospělého muže. Až časem pochopil, že těmito maličkostmi mu Harry dával najevo svou lásku a zároveň chtěl, aby na něj Severus nezapomněl. 

Dlouho váhal než odklopil víko a vytáhl složený list pergamenu. Věděl přesně co tam je napsáno. Přečetl ho tolikrát, že poznal, kdy si Harry namáčel brk a kdy si rozmýšlel co napsat dál. Přesto ho znovu rozložil a začal číst. 

Drahý Severusi, 

Netrap se prosím mým odchodem ani ne zrovna ideálním rozloučením. 

U Merlina, je toho tolik co bych ti rád řekl! Nejlépe vše od a až po z. Ale nemohu. Nemůžu tě do všeho zasvětit a riskovat tvůj život, snad mi to odpustíš. Povím ti alespoň to, co tě neohrozí. 

Můj odchod není vlastně až tak odchodem, ale spíše přesunem. A to do jiné doby. Do budoucnosti. Zapletl jsem se jako malé dítě do kletby, která mě přenesla k vám na zahradu, pamatuješ? Ovšem způsobila mé stárnutí i slábnutí magického jádra. Podařilo se nám zjistit, že kletba mě znovu vrátí do mé doby, jen jsme nevěděli kdy. 

To, že mě musel Remus dostat z dosahu Smrtijedů mělo jediný důvod, mé magické jádro zestárlo a zesláblo. Nastal čas mého návratu. 

Nevím jestli si to uvědomuješ, ale narodil jsem se v budoucnosti, takže je docela možné, že se setkáme. Ovšem, jak jsem zjistil, je celkem jisté, že nebudu člověk, jehož společnost bys vyhledával. Až jednou potkáš někoho, koho nebudeš moct vystát, zkus se na chvíli zamyslet, jestli to třeba nejsem já. Brumbál ví, kým jsem, ale nemá smysl se ho ptát, požádal jsem ho, aby mlčel. Sám sobě jsem nechal několik nápověd, abych tě mohl kontaktovat. Možná je to hloupost, ale naděje umírá poslední a pokud nám to nevyšlo v této době, tak proč ne v té mé. 

Nebuď smutný, protože tohle není sbohem. 

Harry