„Děkuji, Severusi. Buď tak laskav a omluv nás. Rád bych si s Harrym popovídal o samotě.“

Snape jen lehce kývl hlavou a odešel. Harrymu neunikl slabý úšklebek, když ho nechával s ředitelem samotného.

„Posaď se, Harry.“

Mladík by nejraději udělal cokoliv jiného, než aby se posadil, ale neměl na výběr.

„Nemusím ti jistě vysvětlovat proč jsi tady, Harry. Máme o tebe obavy. Není něco, co bys mi chtěl říct?“

„Ne, pane.“

Harry na malý okamžik doufal, že ho Brumbál třeba nechá na pokoji, ale bylo zřejmé, že z toho tak lehce nevyvázne.

„Jsi si tím jistý, Harry? Myslím, že jsou věci, které tě tíží a měl bys o nich mluvit.“

Harry zarytě mlčel. Měl zvláštní pocit, že Brumbál naráží na něco konkrétního a jen se modlil, aby se mýlil.

„Povím ti jeden příběh, Harry. Možná ti to něco připomene.“

Brumbál se zvedl a přešel k oknu. Předchozí ředitelé na obrazech také napjatě poslouchali a jak se zdálo, tušili o čem příběh bude.

„Není to tak dlouho, kdy zde studoval velmi výjimečný student. Byť nikdo neznal jeho minulost a nebylo zcela jasné z jaké rodiny pochází, stal se oblíbeným. Už od začátku naprosto přesně věděl, co je správné a co špatné a rozhodně se nenechal nikým a ničím zastrašit. Jeho příběh byl ale mnohem složitější a také smutnější, než se zprvu zdálo. Byl z jiné doby a nedopatřením se dostal sem. Věděl, že má omezený čas, ale neuzavřel se před světem. Prožíval vše naplno a když už nemohl být studentem, stál se bojovníkem proti Smrtijedům. Často jsem přemýšlel, co ho čeká a když se vrátil tam odkud přišel, byl jsem o to více zvědavý. Svou přítomností zde, zasel semeno přátelství a lásky a i když se může zdát, že je to všechno minulost, v mnohých jsou ty pocity stále hluboce zakořeněné. Ode dne, kdy onen hoch odešel, jsem čekal dlouhých deset let, kdy se znovu objeví. A od chvíle, kdy začal studovat zde v Bradavicích, očekávám, kdy mě navštíví.“

Harryho nenapadalo žádné jiné východisko, než hrát hloupého a dělat, že vůbec neví o čem Brumbál mluví.

„A co to má společného se mnou, pane?“

„Opravdu se mě musíš ptát, Harry? Nechme hru na hlupáky být a mluvme spolu jako rozumní lidé. Ten hoch se jmenoval Harry Jones a shodou okolností vím, že jeho rodiči byli Potterovi a taky vím, že ty ten příběh už dávno znáš a víš, že Harry Jones a Harry Potter jsou jedna a tatáž osoba.“

„Jak to víte?“

„Vím, že Harry si dal dost práce s tím, aby ti zanechal stopy a ty jsi zjistil, kým jsi a co máš za sebou.“

Harryho ramena klesla a nebyl schopen slova. Teď už nebylo cesty zpátky.

„Poznal jsem změny ve tvém chování a to především vůči Severusovi. V tu chvíli mi bylo jasné, že víš o Harrym Jonesovi. Ještě stále mi nemáš co říct?“

Harry si povzdechl. Nemá smysl zapírat o deníku a Jonesovi. Ale o nočních můrách a časté bolesti jizvy nehodlal říct ani slovo.

„Našel jsem deník. Je zakletý nějakým genetickým kouzlem, takže ho můžu číst jen já. Vím o Jonesovi. Asi nějakým kouzlem se mi objevují jeho vzpomínky i s pocity.“

„To není kouzlo, Harry. Ty vzpomínky jsi měl, deník jen podpořil to, aby sis vzpomněl. Ale co máš v plánu dál?“

„Nevím. Mísí se mi pocity Jonese a moje a občas mám dojem, že ani nevím kdo jsem.“

„Harry, chlapče milý, ty a Harry z minulosti jste přece jedna a tatáž osoba. Nebraň se tomu a nepřemýšlej nad tím, jako nad něčím špatným. Musíš to přijmout tak, jak to je. I za cenu toho, že bys musel některým lidem, kterých se to týká, říct pravdu.“

Harry mlčel. Nebylo třeba odpovídat. Moc dobře chápal, co se mu Brumbál snaží říct. Horší ale bylo jak se s tím tak jednoduše smířit. Jak přijmout to všechno, co se v něm odehrává?