Když se Harry probudil, bylo šero. Promnul si oči a vzápětí vyskočil na nohy. Nebo se o to alespoň pokusil, poněvadž se zamotal do peřiny a spadl na zem.

Poplašeně se rozhlížel a snažil se přijít na to, kde je a jak se tam dostal. Vzpomínal, co dělal večer a poslední na co si pamatoval, byl výklenek.

Asi tam usnul, ale to stejně nijak nevysvětluje, jak se dostal do něčí postele. Zavřel a znovu otevřel oči, aby se řádně uklidnil.

Opatrně se vyškrábal zpět na postel a na nočním stolku nahmatal své brýle. I když je měl na očích, z místa, kde se nacházel nebyl o moc moudřejší.

Obyčejná, spoře vybavená místnost v neutrálních barvách. Nic, co by naznačovalo jejího majitele. Zrovna se chystal zvednout a vydat se ke dveřím, když se s tichým klapnutím otevřely a v nich stál... Snape!

„Jsi vzhůru.“

To obyčejné, suché konstatování v Harryho nitru rozjelo kolotoč emocí a množství Jonesových vzpomínek.

Trochu se mu dělaly mžitky před očima a zřejmě vypadal špatně, poněvadž profesor se zamračil a vstoupil do místnosti.

„Jsi v pořádku?“

Harry jen přikývl, přestože opak byl pravdou. Ne, nebyl v pořádku a čím blíže byl Snape, tím to bylo horší. Všechny ty emoce zaplňovaly každou jeho buňku a on měl chuť vyskočit z postele a pevně Snapea obejmout.

Místo toho se pokusil zjistit co vlastně dělá v jeho posteli.

„J-jak...?

Hlas ho zradil. Nebyl schopen normální komunikace a jen se tiše modlil, aby z toho Snape nevyvodil něco divného. Nesměl podceňovat jeho inteligenci.

„Spal jsi ve výklenku a nešlo tě vzbudit. Ředitel se domníval, že bude nejlepší, když tě dovedeme do mých komnat a ráno tě zavedu do ředitelny.“

Harry se konečně vzpamatoval a byl schopen racionálního myšlení a normálního chování. Tedy v rámci možností, protože už jen to, že normálně mluví s profesorem lektvarů, vy spousta lidí považovala za projev šílenství.

„Omlouvám se. Ani nevím jak jsem usnul. A děkuji.“

Snape si Harryho měřil zvláštním pohledem, ze kterého se nedalo nic vyčíst, ale ať už si myslel cokoliv, nijak se nevyjádřil.

„Připrav se, půjdeme za ředitelem.“

Harry si beze slova oblékl hábit a boty, i když uvnitř se chvěl při představě, že mu ho Snape musel svléknout.

Nevěděl, co ho u Brumbála čeká, ale byl přesvědčen, že není vhodná doba, aby mu řekl cokoliv ze svých tajemství, ať už se jednalo o noční můry nebo o Harryho Jonese.

Šli chodbami v naprosté tichosti, každý pohroužen do vlastních myšlenek. Bylo časně ráno a až na pár obrazů, celý hrad ještě spal. Harrymu to vyhovovalo, doufal, že v tichosti dojdou až k řediteli. Ovšem Snape měl jiný názor.

„Měl jsi si přijít pro lektvar, když nemůžeš spát.“

„Nechtěl jsem vás otravovat, pane.“

„Nebo jsi nechtěl, abych se vyptával. Myslím, že v tom byl problém.“

Mladík mlčel. Na tohle neměl co říct. Snape měl pravdu, jako tomu bylo velmi často. Byl to jeden z důvodů. Dalším byla Jonesova minulost, se kterou Harry neustále bojoval. Musel být ve střehu a dávat si pozor na své chování, aby neudělal něco, co by vzbudilo spoustu otázek.

„Nejsem oblíbený profesor, který by byl vždy přívětivý a milý a většinou mám těch tupců co zde studují dost, ale pokud je to alespoň trochu možné, nepošlu žádného studenta pryč, když mě požádá o pomoc. I když jde o nebelvíra. Měl jsem za to, že už to víš.“

Harry se zastyděl. Jistě, že věděl o Snapeových světlých stránkách, ale asi těžko mohl sarkastickému muži vedle sebe vysvětlit, že by pro něj bylo těžké za ním přijít, když ho v minulém životě velmi miloval. Aniž by si to uvědomil, uchechtl se.

„Něco k smíchu?“

„N-ne.“

„V ředitelně tě ten smích velmi rychle přejde.“

Stoupali po schodech a Harryho svíraly obavy. Brumbál se rozhodně bude vyptávat, narozdíl od Snapea a Harry nebyl zrovna zdatný lhář.

Jakmile vstoupili do ředitelny, Harryho odvaha, kterou většinou míval, byla pryč. Musel čelit Brumbálovi.