Z druhého úkolu vyvázl bez škrábnutí, popravdě však byl myšlenkami někde úplně jinde.

Nejen, že měl celkem jasnou představu proč se pořád cítí v Severusově přítomnosti celý nesvůj, ale neustále narůstající bolest jizvy a časté noční můry ho řádně vyčerpávaly.

A nebyl nikdo, kdo by mu jakkoliv mohl poradit ani s jedním jeho problémem.

Možná to od něj bylo dětinské, ale začal se víceméně vyhýbat všem svým přátelům a raději se schovával v sovinci nebo ve svém oblíbeném výklenku.

Deník sebou nosil spíše jako nějaký talisman než aby v něm četl. Když by byl opravdu upřímný, musel by si přiznat, že má strach číst další strany. Bál se každého dalšího pokračování svého minulého života.

Vždyť už teď měl problém se vypořádat s intenzivní bolestí a strachem, který ho po posledních stranách neustále provázel. Tak jen pozoroval hvězdy a nechával všechny myšlenky volně plynout.

Možná by si o tom všem měl promluvit s Brumbálem, ale měl obavy z věcí, které by se mohl dovědět.

Třeba to, jak moc jeho odchod zlomil Severuse Snapea. Jak mu to vysvětlil? Rozloučil se s ním vůbec?

Připadal si, jako kdyby do něj někdo vložil druhou osobu.

On sám stále nevěděl jaká budoucnost ho po všech těch zjištěních čeká, ale něco někde hluboko v jeho nitru ho nutilo cítit věci, na které by nikdy ani nepomyslel.

Aniž by si to uvědomil, z očí se mu vykutálelo pár neposedných slz. Tohle se mu stávalo dost často a už toho měl po krk.

Zavřel oči a opřel se o chladnou stěnu za sebou. Za poslední dobu, kdy téměř nespal, se cítil naprosto vyčerpaný. Přál by si alespoň jednu bezesnou noc. Možná by nebylo na škodu, požádat Severuse o Bezesný spánek....

„Harry?! Vzbuď se! Tady nemůžeš spát.“

Slyšel povědomý hlas, cítil ruku na svém rameni, ale byl příliš unavený na to, aby otevřel oči.

„Pane řediteli, mám dojem, že Harry poslední dobou vůbec nespí. Vypadá jako tělo bez duše.“

„Je opravdu pozoruhodné, jak moc si Harryho všímáš, Severusi. Nicméně máš pravdu. Rozhodně není již delší dobu ve své kůži. I slečna Grangerová projevila starost o jeho zdraví.“

„Co s ním uděláme? Tady nemůže spát.“

„Pravda. Přenést ho do společenské místnosti by vzbudilo nemalý rozruch o který Harry jistě nestojí. Na ošetřovně by si ho Poppy chtěla nechat a to by mu možná ještě více uškodilo.“

„Tak co navrhujete?“

„Mohli bychom ho dopravit do sklepení. U tebe by byl v bezpečí a klidu. Ráno s ním chci ještě před snídaní mluvit. Je na čase přijít jeho chování na kloub.“

„Cože? Zbláznil jste se? V žádném případě si nemohu vzít Pottera do svých komnat!“

„Nevidím žádný rozumný důvod, proč bys nemohl. Jedná se o jedinou noc a pokud se nemýlím, byl jsi to ty, kdo dnes za mnou přišel.“

Severus si s vrčením povzdechl a sehl se k mladíkovi. Připadalo mu, že je o mnoho lehčí než posledně, kdy ho nesl na ošetřovnu. Nahlas však svůj dojem nesdělil.

„Jestli se to někdo dozví...“

„I v této chvíli dbáš na svou masku nenávistného člověka, Severusi? Nic horšího, než že bys lidem ukázal, že jsi také člověk a máš srdce by se přece nestalo.“

„Brumbále!“

„Ano, ano vím. Doprovodím vás, abych dohlédl na to, že nikdo neuvidí tvou lidskost.“

Severus jen tiše skřípal zuby a vydal se s Harrym v náručí do sklepení.

Byl rozzuřený. Měl problém soustředit se na výuku už jen když byl Potter ve stejné místnosti, jak má v klidu spát, když bude v jeho bytě?

Zatracený Brumbál!