Harry zamrkal, ale stále se mu nedařilo zaostřit.

Po chvíli marné snahy si uvědomil, že nemá nasazené brýle a přestal mžourat.

Zavřel oči a povzdechl si. Kupodivu si byl naprosto jist tím, kde se nachází a kdo ho sem přinesl.

Sice nevěděl, proč se mu udělalo špatně, ale pocit, že ten, kdo se o něj postaral, byl Severus Snape, ho příjemně hřál na hrudi. Konečně chápal své zmatené pocity.

Možná se mýlil, ale zřejmě on sám byl Harry Jones. On byl Severusovým nejlepším přítelem a teď bylo na něm, aby tady pro profesora lektvarů byl. Aby se opět stál tichým přítelem.

Nevěděl, co ho čeká na dalších stránkách deníku, ale byl pevně rozhodnut udržet si Jonesovu odvahu a odhodlání.

Na rtech mu pohrával lehký úsměv, když si představil jak by reagovali jeho kamarádi na vzniklou situaci.

A co teprve kdyby jim řekl, že má rád Severuse Snapea.

Zarazil se... Přišlo mu to na mysl naprosto automaticky, aniž by nad tím uvažoval. Má rád Snapea. Ale kterého? Toho mladíka z deníku nebo profesora lektvarů? Už zase byl zmatený a ze všech těch pocitů frustrovaně zavrčel.

„Pottere?“

Harry se prudce posadil až se mu zamotalo v hlavě. V šeru ošetřovny spatřil tmavou osobu blízko jeho postele.

I přes absenci brýlí poznal Snapea. Srdce se mi rozbušilo a cítil jak se mu do tváří hrne červeň. Byl šťastný, že u něj profesor je, ale zároveň se bál. Nevěděl jak se má chovat.

„P-pane? Co tady děláte?“

„Co byste řekl, že tady dělám?“

„Sedíte?“

„Výborný postřeh, Pottere!“

Snapeovi zacukaly koutky a byl opravdu rád, že ho Potter nemůže vidět.

„Ano, sedím. Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku.“

„Ehm. A proč?“

„Nevypadal jste zrovna nejlépe, Pottere.“

Harry netušil co na to říct, tak jen tiše pokýval hlavou. Uvědomoval si, že profesor místo spánku ve sklepení tráví noc na tvrdé židli na ošetřovně.

„Omlouvám se.“

„Jak neobvyklé něco takového zrovna od vás slyšet, Pottere. I když popravdě právě teď nevím za co přesně se omlouváte.“

„No, kdybych tam nešel, tak byste tady teď nemusel sedět.“

Snape neodpovídal a mladík horlivě přemýšlel, jestli řekl něco špatně. Snad profesora něčím nenaštval, to by asi nebyl dobrý začátek jeho tichého přátelství.

„Pravda, nemusel. Ušetřil jste spoustě studentů školní trest. Ovšem jsem zde ze své vlastní vůle.“

„A-aha.“

„Co jste tam vlastně dělal? Čekal bych, že budete s ostatními slavit.“

„N-no, j-já ehm víte....“

„Ne, to opravdu nevím.“

Tohle nebylo zdaleka tak jednoduché, jak si Harry představoval. Přece jen je to pořád Snape, sarkastický, nepříjemný profesor lektvarů. Ale teď přece nemůže vycouvat!

„Chtěl jsem vám poděkovat.“

Mluvil tiše, ale Severus mu rozuměl každé slovo.

„Poděkovat?“

„No nebýt vás, asi bych ten úkol projel. Neměl jsem zrovna příliš nadšení se na něj připravovat.“

Harry nervózně svíral lem deky a klopil zrak. Marně přemýšlel, kdy se takhle změnil? Kdy začal respektovat svého profesora a dávat si pozor na jazyk? Možná, za to může vědomí, že v minulosti Snapea znal? Nebo jednoduše dospěl.

„Tohle není něco, za co je třeba děkovat. Jednalo se jen o radu.“

„To ano, ale...“

„Žádné ale. Stačí, žes ten úkol přežil.“

Harry zamrkal. Snape mu tyká? Svět se asi zbláznil, ale mladíkovi se to zamlouvalo. Měl pocit, že je o kousek blíž přátelství se Severusem Snapem.

„Věci jsem ti dal na stolek. Jsi v pořádku, tak půjdu.“

„Díky, ehm, dobrou noc, pane.“

Severus se zastavil u dveří a otočil se zpět na chlapce.

„Dobrou noc....Harry.“