Seděl v Brumbálově pracovně a v klíně držel Harryho plášť a prázdný sešit, který u něj už tolikrát viděl.

Cítil se hrozně. Stejně jako tenkrát, když zjistil co se stalo a že svého přítele asi nikdy neuvidí.

Tenkrát si vše vyčítal a nejinak tomu bylo i nyní. Kdyby nerozháněl studenty v prvním patře, dorazil by dřív a třeba by...

„Co se stalo, Severusi?“

Ani si nevšiml, kdy Brumbál přišel.

„Opravdu nevím! Byl jsem na obchůzce jako každou noc a když jsem zašel za roh, viděl jsem jen jak se Harry sune k zemi.“

Brumbál se na Severuse zadíval. V takovém rozpoložení ho už dlouho neviděl. Cítil z něj naprosté zoufalství.

„Severusi, ty jsi si to nepřestal vyčítat? Ani po těch letech? Je to minulost, chlapče.“

„Nikdy. Nikdy nepřestanu cítit vinu za to co jsem udělal. Zkrátil jsem Harrymu čas. Byla to jen má vina. A teď Potter...“

„Harry je v pořádku, Severusi. Podle Poppy je jen vyčerpaný. Poslední dobou toho na něj bylo příliš.“

„Stejně jako tenkrát...“

Ředitel školy měl o svého kolegu vážné obavy. Severus se zdál naprosto zdrcený, jeho vzpomínky spolu s vinou ho dohnaly.

„Minulost nelze změnit, budoucnost ano. Před léty byl Harry tvým světlem, dnes můžeš být světlem ty pro Harryho. Nemá smysl se utápět ve vzpomínkách na věci, které byly. Měl by ses dívat dopředu. Nikdy nevíš co ti osud přichystá. To jsou Harryho věci?“

„Ano, nechtěl jsem je tam nechávat.“

Severusovi se vrátil jeho věcný tón hlasu a  Brumbál se trochu uklidnil. Doufal, že Severusovi trochu pomohl.

„Budeš tak laskav a zaneseš je na ošetřovnu? Věřím, že se po nich Harry bude shánět až se probudí.“

Profesor lektvarů pouze krátce přikývl a odešel z pracovny ředitele školy.

Když uviděl Harryho jak leží na nemocničním lůžku, na okamžik ho opět pohltily vzpomínky na minulost.

Rychle je zahnal a tiše položil plášť a deník na stolek vedle postele.

Když se otáčel k odchodu, zavadil pohledem o židli, která stála opodál. Netušil, kde se v něm ten pocit vzal, ale místo odchodu si židli přisunul k Harryho posteli a posadil se.

Někde hluboko uvnitř cítil, že dělá to, co má a především co doopravdy chce. Pozoroval mladíka před sebou a nechal vzpomínky volně plynout unavenou myslí.

Albus Brumbál, který se svých obav o Severuse docela nezbavil, se přece jen vydal na ošetřovnu, aby se ujistil, že tam profesor lektvarů dorazil.

Čekalo ho milé překvapení. Když spatřil Severuse, který spal na židli u Harryho postele, cítil naději.

Naději pro muže, který ztratil vše a nesl si rány a vinu po celý svůj život ukrytou hluboko v srdci a pro chlapce, který v jednom životě zažil spoustu bolesti a v tom druhém si nevede o moc lépe.

Harry Jones, Harry Potter a Severus Snape. Věřil, že jejich osudy jsou propleteny tak, jak jen mohou být.

I kdyby nezjistili, že Harry je pořád jeden a tentýž, přesto si byl ředitel jist, že si k sobě cestu najdou i v této době. A obrázek na který se právě díval toho byl důkazem.