Ještě pořád nevěřil tomu, že přežil.

Během jednoho dne se vše obrátilo zpět k normálu, jestli se to tak dá říct.

Ron se s ním zase baví, celá nebelvírská kolej ho zase přijala mezi sebe a díky profesoru Moodymu a jeho radě dokázal zvládnout první úkol v turnaji a nenechat se zabít drakem.

Ne, největší dík patří Snapeovi. Byl to on, kdo mu vlil odhodlání do žil, kdo se k němu neotočil zády, ale stál při něm i když svým vlastním, specifickým způsobem.

Už jen vzpomínka na profesora lektvarů mu na tváři vykouzlila jemný úsměv.

Stál u okna ve společenské místnosti se sklenkou máslového ležáku a pozoroval oslavující spolužáky. Byl šťastný.
I když.... Něco mu chybělo. Něco nebo snad někdo? Měl neodbytný pocit, že místo slavení by mel popadnout otcův plášť a jít na své místo.

Třeba si přečíst další kus deníku.

Aniž by přemýšlel nad svým jednáním, rozhodl se poslechnout svůj instinkt.

Mezi množstvím slavících studentů pro něj nebyl příliš velký problém vyběhnout do ložnice, vzít si deník a skryt pod neviditelným pláštěm se opět proplést zpět a vyjít na chodbu.

Rovnou zamířil do výklenku a hned jak se usadil začetl se do další strany, kterou mu zanechal Harry Jones.

Tak tedy skončil můj první rok v Bradavicích. Teď ti musím sdělit jednu důležitou informaci, kterou jsem během toho roku zjistil. Schválně jsem ji nenapsal hned. Chtěl jsem, abys nejprve poznal situace, které jsem zažíval a abys byl schopen tuto informaci přijmout. Určitě si pamatuješ, že mě našel Severus a nikdo nevěděl, jak jsem se tam ocitl. Z nějakého důvodu jsem se do této doby přenesl pomocí obraceče času. V tu chvíli jsem nevěděl, zda jsem byl do minulosti poslán cíleně nebo omylem, ale věděl jsem, že nemám moc času. Z neznámého důvodu jsem stárl mnohem rychleji než bych měl. V prvním ročníku mi bylo čtrnáct. A následující rok změnil hodně, ale to se dozvíš na dalších stránkách...

Harrymu bolestivě bušilo srdce a měl pocit,že nemůže dýchat. Bylo mu zle, před očima mu tančily hvězdičky a v hlavě mu příšerně hučelo.

Neměl tušení co se s ním děje, ale věděl, že musí zpět do věže. Jako zdálky slyšel jakési rytmické zvuky, ale nedokázal určit jejich původ.

Opatrně se postavil a snažil se rozejít. Nohy měl jako z rosolu a ani to, že se držel stěny mu nepomohlo, aby se nesesul k zemi. Před pádem ho zadržely něčí ruce. Vzápětí ucítil jak ho někdo pleská po tvářích.

„Pottere?“

Silou vůle zamžoural a poznal profesora lektvarů, který se nad ním skláněl.

„P-pane...“

Pak vše pohltila tma a Harry upadl do bezvědomí.

Nevěděl, že ho Snape opatrně zvedl do náruče a uháněl s ním na ošetřovnu, jako kdyby za nimi hořelo.

Nevěděl ani, že jindy chladný profesor, byl strachy bez sebe a hlavou mi vířily vzpomínky na den, kdy takhle jeho vinou  zkolaboval Harry Jones.

Tentokrát doufal, že s tím nemá nic společného a jedná se jen o vyčerpání po prvním úkolu.

Asi by si nikdy neodpustil, kdyby měl na Potterově stavu podíl. Tak jako si nikdy neodpustil Harryho.