Oheň v krbu příjemně hřál a stíny plamenů tančily po stěnách sklepení. Byl to vskutku uklidňující pohled, přesto však Severus nedokázal zklidnit svou rozechvělou mysl.

„Jsi idiot, Snape.“

Tiše si zanadával než upil ze skleničky kvalitního skřetího vína. Tekutina příjemně pohladila Snapeovy chuťové pohárky a rozehřála tělo, ale neměla požadovaný účinek.

Nedokázala vymazat dnešní setkání ze Severusovy mysli. Harry Potter na něj má zcela jistě příliš velký vliv.

Přesto však nelitoval své otevřenosti. Přiznával si to opravdu nerad, ale když pozoroval Potterovo chování v posledních dnech, měl pocit déjà vu.

Viděl to, jako kdyby to bylo teprve včera a ne dvacet let zpátky. Harry taky trpěl ztrátou přátel. Vždy se ale zvedl a dokázal jít dál.

Na tváři mu hrál jemný úsměv, vyvolaný pocitem uspokojení.

Nejenže možná pomohl Potterovi s jeho depresivní náladou, ale je to dlouhá doba, kdy nechal vyplout na povrch emoce. Bylo to... osvěžující.

„Možná je přece jen na čase, dát Potterovi šanci ukázat co v něm je. Ty bys to udělal,  že ano?“

Tiše se zasmál a zvedl se z křesla. Rozešel se ke dveřím ložnice doufaje, že ráno bude přece jen moudřejší večera.

Ve stejnou chvíli se s úsměvem propadal do říše snů zelenooký mladík.

Jeho poslední myšlenka před spánkem patřila jistému sarkastickému profesoru lektvarů, který se mu otevřel více, než by si kdy dokázal jen představit.
Ač si to mozek stále nepřipouštěl, srdce ho ke Snapeovi táhlo blíže a blíže.

Zdál se mu velice zvláštní sen.

Běžel za tmavovlasým chlapcem a hned jak ho doběhl, začal na něj křičet.

„Můžeš mi ksakru říct, co to předvádíš?“

„Nepleť se do toho, Harry!“

„Měl by sis vybrat co chceš, Severusi! Prve chceš, abych byl s Lily kamarád, ale když něco poděláš, tak se nemám do ničeho plést! Jak jsi něco takového mohl říct? Lily! Naší hodné Lily!?“

„Tak mi to ujelo! Já se jí omluvím!“

„Ujelo? A za jak dlouho budu mudlovský šmejd já, co?“

„Ty přece nejsi-.“

„Nejsem z mudlovské rodiny? To nevíme, Severusi! Kolik toho ještě potřebuješ podělat?“

„Bohužel nejsem tak dokonalý jako ty!“

„Nikdo není dokonalý, Seve! Ale aspoň vím co je správné!“

„Jistě! Jedenáctiletý Harry Jones nikdy nic nepodělal ani nepokazil!“

„Ksakru, Severusi! Je jedno kolik mi je a věř mi, že jedenáct to není, ale nemusím se chovat jako idiot a zbabělec!“

Najednou letěl vzduchem a bolestivě zakňučel, když tvrdě dopadl na zem. Okamžitě se zvedl a tasil hůlku na obranu.

„Já nejsem žádný zbabělec, Jonesi! Podívej se na sebe! Nebo jsi snad už předal jména Brumbálovi?“

Harry měl dojem, jako by byl uvězněn v něčím těle. Nedokázal ho ovládat, přesto ale cítil bolest a bezmoc, která tělem prostupovala a naplňovala každou jeho buňku. S hrůzou si uvědomil, že tmavovlasý mladík se kterým se hádá je mnohem mladší Severus Snape!

Harry se s trhnutím probudil a rychle se posadil.

Byl to jen sen, tak proč cítí stejnou bolest ze ztráty jakou cítil Harry Jones? A o co se tam k čertu jednalo?

Povzdechl si a natáhl se pro brýle. Teď už rozhodně neusne. Tiše vylezl z postele a s deníkem v ruce se vydal do společenské místnosti.