Úleva jakou Harry cítil, když ho Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, byla nepopsatelná. Teď, když seděl u nebelvírského stolu a po vydatné večeři poslouchal rozhovory ostatních spolužáků, byl konečně spokojený. Věřil, že je právě tam, kde má být a že vše bude v naprostém pořádku. 

Harry se znovu podíval k učitelskému stolu. Profesorka McGonagallová mluvila s profesorem Brumbálem. Profesor Quirrell ve svém fialovém turbanu mluvil s učitelem s mastnými černými vlasy, hákovitým nosem a nažloutlou pletí.
S tím, který u Harryho vyvolal tak náhlý pocit klidu. Stalo se to zcela nečekaně. Učitel s hákovitým nosem pohlédl Harrymu přímo do očí a jemu projela jizvou na čele ostrá bolest.

Bolest zmizela stejně rychle jako se objevila, ale Harry se nemohl zbavit pocitu, že se tomu muži ani trochu nezamlouvá.

Přitom Harry měl opačný pocit. Přestože v něm muž vzbuzoval jakýsi neidentifikovatelný druh strachu, zároveň cítil, že mu může věřit, že je to někdo blízký.
Harry se otočil na Ronova staršího bratra, Percyho.

„Kdo je ten učitel, co se baví s profesorem Quirrellem? Quirrell se tváří hodně nervózně. “

„Nedivím se, že se tváří tak nervózně, ten druhý je totiž profesor Snape. Učí tu lektvary, ale nedělá to rád, všichni vědí, že by chtěl učit obranu proti černé magii.“

Harry profesora Snapea ještě chvíli pozoroval, ale nakonec odvrátil zrak a věnoval se zákusku na svém talíři. 

Celý následující týden se nesl v duchu neustálého bloudění chodbami bradavického hradu a spousty úkolů. Jak se Harry přesvědčil, být čarodějem není jen tak.

Musel se toho naučit spoustu a rozhodně nebyl sám. Spousta studentů pocházela z mudlovských rodin a začínali od začátku stejně jako on. Nahlas by si to netroufal říct, ale těšil se na pátek, kdy měli mít dvouhodinovku lektvarů. Přestože na něj Snape zapůsobil jako někdo, kdo ho nenávidí, Harryho vnitřní pocit mu říkal, že by měl být rád v jeho blízkosti, že mu má důvěřovat. 

Ovšem pátek přinesl jasné odpovědi a ukázku toho, že se přece jen Harryho intuice mýlí. Vše začalo už v okamžik, kdy Snape četl seznam studentů a zarazil se u Harryho jména. 

,,Harry Potter, naše nová celebrita. “

Ve zmijozelských lavicích to šumělo potlačováným smíchem a Harryho píchlo u srdce. Netušil, čím si vysloužil tohle profesorovo chování, ale mrzelo ho to.

Když však do konce hodiny přišel o body a zjistil, že si profesor Snape nejspíš myslí, že je chodící encyklopedie a měl by si pamatovat vše, co si přečte, měl o svých rozporuplných pocitech jasno. Snape ho jednoduše nenávidí a Harry není schopen, tuhle skutečnost přejít a dát na svůj instinkt.

Stále nechápal, proč má pocit, že profesora zná a netušil proč ani odkud. A už vůbec neměl ani zdání, co profesorovi provedl, že jej nenávidí.

Rozhodl se však, že profesor Snape nestojí za to, aby ho měl rád nebo nad ním přemýšlel. Chce ho nenávidět, tak ať ho nenávidí. Harry mu to hodlá vracet stejnou měrou.

Koho by však napadlo, že profesor lektvarů, který k Harrymu zaujal negativní postoj, se sám zamýšlí nad absurditou svého chování. Že si sám není jist, proč vůči chlapci, který přežil, chová takovou zášť.

Opravdu je v tom jen nenávist k Harryho otci? Nebo si uvědomuje bolestný fakt, že Harry Potter a Harry Jones, jsou si až příliš podobní. 

Zatímco Harry ulehá do postele s odhodlaním nenechat profesora Snapea nad ním vyhrát, Severus sedí se sklenkou skřetího vína a vzpomíná na časy, kdy sice zuřila válka, ale on byl šťastný.