Harry se přes prázdniny konečně vypořádal se zmatkem, který se mu hlavou honil už od prvního ročníku. Podařilo se mu udělat si na Snapea pořádný obrázek.

Nebyl pro Harryho nebezpečný a svým způsobem mu na něm záleželo. V hodinách však stále zůstával nesnesitelný, umaštěný bastard, který nadržoval své koleji.

S tímto Harry odcházel z domu a takto uvažoval i po zbytek prázdnin, které trávil v Děravém kotli. 

Až cesta do školy vyvolala nový zmatek. R. J. Lupin. Harrymu to jméno bylo důvěrně známé, přestože netušil odkud. Nedokázal si jej přiřadit k obličeji, místu či situaci, ale věděl jistě, že by ho měl znát.

Opět mu hlavou vířily myšlenky jedna přes druhou a zmatek, který o prázdninách potlačil, byl zpět.

Začínal mít dojem, že zde něco nehraje. Proč má dojem, že zná jak Snapea tak Lupina? Proč v něm informace o tom, že mu jde Sirius Black po krku nevyvolala strach nebo podobnou reakci. Cítil se zmatený, ale jinak naprosto v pohodě. 

Až do chvíle, než se objevil mozkomor. Chlad přistoupil celým jeho tělem a myslí se mu začaly převalovat chuchvalce bílé mlhy. Srdce mu splašený bilo a neznámá síla způsobila vnitřní bolest. Podobnou, kterou cítil, když si uvědomil, že v zrcadle z Erisedu vidí své tužby, ale rodiče už nikdy nepozná. A pak tady byly ty hlasy, které mu byly tolik povědomé.

„Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“

„Ustup, ty hloupá holko… tak uhni…“

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj…“

,,Mýlil jsem se v tobě. Lituji, že jsem kdy o tobě přemýšlel jako o svém příteli. Teď jdi. Nechci tě už vidět. “

Jakmile se probudil a zaostřil na svět kolem sebe, spatřil své přátele v čele s Lupinem, který mu podával kus čokolády.

Jeho instinkt zapracoval a Harry se od profesora odsunul do dostatečné vzdálenosti, aniž by znal důvod.

Čokoládu si opatrně vzal a musel uznat, že se mu po ní ulevilo. Horší však bylo, když zjistil, že byl jediný, který na mozkomora reagoval natolik přehnaně.

Byl si jist, že to bude vědět celá škola. Nikdo z jeho přátel však neslyšel žádné hlasy, takže usoudil, že to bylo v jeho mysli. Ten mužský hlas byl tak povědomý a ještě teď Harry cítil zvláštní účinek, který na něj měl.

Nemělo však smysl nad tím přemýšlet, něco mu říkalo, že tuhle záhadu přemýšlením nevyřeší. 

Ve Velké síni bylo živo jako vždy a Harry na malou chvíli zapomněl na mozkomora, Blacka i ostatní starosti. Do chvíle než promluvil jediný člověk, na kterého se Harry vůbec netěšil. 

,,Hej Pottere! Tys prý omdlel, Pottere? Je to pravda, co říkal Longbottom? Tys fakt omdlel?“

Celý zmijozelský stůl se rozchechtal a Harry začal rudnout, těžko říct zda vzteky či ponížením. 

„Koukej sklapnout, Malfoyi!“

Ron se snažil Harryho zastat, ale bohužel na sebe obrátil Malfoyovu pozornost.

„A co ty, Weasleyi, tys taky omdlel? Tebe ten ošklivý starý mozkomor taky tak vyděsil, Weasleyi?“

Najednou však sklapnul, přesně jak mu Ron říkal. Mezi stoly právě procházel ředitel Zmijozelu, Severus Snape.

,,Nějaký problém, pane Malfoyi? “

,,Ne, pane profesore. “

,,V tom případě nechápu, proč tady vřískáte jako sazenice mandragory, Weasley. “

S ošklivým úšklebkem zamířil k profesorskému stolu. 

,,Umaštěný parchant!“

Ron byl rudý vzteky a Harryho mlčení ho rozčílilo ještě více. 

,,Taky jsi mohl něco říct! “

Harry však neodpovídal a pozoroval profesora Snapea. Byl bledší než obvykle a zdálo se, že je mnohem podrážděnější než u něj bývá zvykem.

A pohledy, kterými častoval nového profesora Obrany proti černé magii byly doslova nenávistné a Harrymu vrtalo hlavou proč.