1.9.1991

Harry se vzbudil časně ráno a byl velice nervózní. Svou poslední noc u Dursleyových strávil neustálým převalováním se a častým buzením.

Spousta věcí mu stále nedávala smysl. Už chápal, že zelené světlo, které vídal ve snech, byla vzpomínka na smrt jeho rodičů.

Ovšem co ten černovlasý muž? Často se mu o něm zdávalo, ale stále nevěděl, kdo to je. Že by vzpomínka na jeho otce? Ale Harry měl být svému otci podobný, ovšem tento muž neměl s Harrym vůbec nic společného.

A aby toho neměl na přemýšlení málo, ještě se mu zdálo o jeho setkání s Ollivanderem. Jeho řeč mu stále přišla nesmyslná. 

,,Pane Pottere, pamatuji si každou hůlku, kterou jsem kdy prodal a tahle je zvláštní ve více ohledech. Jedna jediná hůlka se mi vrátila. A to je tato. Pamatuji si na den, kdy si ji pan Jones s panem Snapem vybíral, kdy si ho tehdy hůlka zvolila. Už tenkrát jsem byl překvapen, ale když se mi po letech zničehonic objevila zpět v obchodě, věděl jsem, že jednou najde nového pána. A tím jste vy, pane Pottere, což je velice zvláštní, když její sestra má na svědomí vaši jizvu.“

Harry se snažil od Hagrida zjistit, kdo byl ten Jones, který hůlku předtím vlastnil, ale Hagrid se odpovědi úspěšně vyhýbal. Vlastně mu neodpověděl vůbec a Harry si nebyl jist, zda to bylo proto, že odpověď neznal nebo jestli mu to jednoduše říct nechtěl.

Od doby, kdy ho Dursleyovi vysadili na nádraží, uběhlo několik hodin, během kterých si Harry dokázal najít svého prvního kamaráda. Nebýt jeho mamky, zřejmě by se na nástupiště devět a třičtvrtě nikdy nedostal.

Ron Weasley, jak se jeho kamarád jmenoval, byl z velké rodiny a díky nedostatku peněz, měl veškerou svou výbavu do školy po svých sourozencích. Harrymu to však nevadilo, sám měl celý život vše po Dudleym, takže s Ronem vlastně soucítil.

Cestu vlakem si užil, tak jako ještě nikdy nic jiného. Jediné co mu zkazilo náladu, byla návštěva Draca Malfoye. Jeho povýšené chování se Harrymu nelíbilo, proto byl rád, když z jejich kupé i se svými kumpány odešel. Nebo byl spíše vyhnán Ronovou krysou Prašivkou. 

Když vystoupili na nádraží v Prasinkách, Harry zaslechl známý hlas.

,,Prváci! Všichni sem!“

Hagrid stál s lucernou v ruce a svolával všechny nováčky k sobě. Harry se k němu vydal s úsměvem a úlevou. Konečně někdo, koho znal.
Ron se držel u něj a přesto, že měl spoustu starších sourozenců, kteří do Bradavic chodili, vypadal stejně nervózně jako se Harry cítil. 

Bradavický hrad Harryho uchvátil, byl nádherný a to ho viděl jen za tmy. Když však stál a spolu s ostatními čekal, až je profesorka McGonagallová zavede do Velké síně na Zařazování, měl neodbytný pocit, že tohle už zažil.

Vše mu připadalo nové a zároveň důvěrně známé. Jako kdyby vyrůstal v Bradavicích a ne u Dursleyových. Vysvětloval si to nervozitou, že je z toho všeho jednoduše zmatený.

Při Zařazování jeho nervozita ještě více stoupla. Někde uvnitř něj se usídlil pocit, že za žádnou cenu nesmí do Zmijozelu, ale nedokázal určit, jestli na to mělo vliv pouze jeho setkání s Malfoyem nebo i něco jiného.

Čím více se snažil uklidnit, tím roztěkanější byl. Až do okamžiku, kdy se na pár vteřin zahleděl k učitelskému stolu. Pohledem zavadil o muže sedícího vedle profesora Quirrella.

Neviděl mu do tváře, ale přesto se rázem uklidnil, jako kdyby ten muž měl moc Harryho zbavit stresu. Harry zatřásl hlavou a rozhodl se nepřemýšlet. To však netušil, že jeho zmatek a rozporuplné pocity touto chvíli teprve začínají.