Ráno moudřejší večera.

V tomto případě to tak bohužel nefungovalo. Profesor lektvarů, ač měl svůj obvyklý nepřístupný výraz, nebyl schopen plně zakrýt své časté podráždění.

Ráno pro něj bylo stejně zmatené jako večer. Ať přemýšlel jakkoliv usilovně, nedokázal si vysvětlit, proč na něj Potter tak moc působí.

Jistě, ve spoustě ohledech byl podobný Harrymu a zažíval i podobné trable, ale proč ho to tak zajímalo? Často se přistihl, že hocha pozoruje a přemýšlí, zda se přece jen začal nějak připravovat na následující úkol.

To byla další věc, která mu nedávala spát. Měl o mladíka strach, upřímný nefalšovaný strach.

„Severusi!“

Hlas ředitele školy, zabarvený lehkým pobavením, vytrhl Snapea ze zamyšlení.

„Ano, pane řediteli?“

„Mám dojem, že někdo Harrymu promluvil do duše. Konečně začal trénovat různé kouzelné formule a zaklínadla. Už jsem se bál, že bere účast v turnaji na lehkou váhu. Nevíš o tom něco, Severusi?“

„Ne.“

O co mu zase jde? Slyšel nás snad, když jsme spolu mluvili?

„Zvláštní. Všiml jsem si, že ho často pozoruješ a stejně tak pozoruje Harry tebe. Asi jsem se mýlil. Každopádně ten, kdo Harryho vzpamatoval zaslouží mé díky. Turnaj sám o sobě je nebezpečný a pro Harryho dvojnásob, když stále nevíme jak se tam jeho jméno dostalo. Možná více než kdy dříve ten hoch potřebuje lidi, kterým bude moci věřit.“

Albus Brumbál vstal od stolu a s lehkým úsměvem se vydal zpět do své pracovny.

Snape si povzdechl a rozhlédl se po Velké síni. Brumbál měl pravdu. Potter Severuse propaloval pohledem.

Něco v tom pohledu profesora zarazilo. Byl jiný než dříve. Měl pocit, jako kdyby si v něm Potter četl jako v otevřené knize, jako by věděl více než se zdá.

Odvrátil zrak a urychleně dojedl snídani. Nějaký zvláštní smysl mu napovídal, že by měl vypadnout dříve než bude pozdě, což taky udělal.

Harry se ušklíbl. Asi se studentům nedařilo každý den vyvést profesora lektvarů z míry.

V jeho pohledu nebyl žádný špatný úmysl. Pouze věděl spoustu věcí ze Snapeova mládí o kterých profesor neměl zdání. Možná se něco z toho odráželo v jeho očích, kdo ví.

Podivný sen o hádce mezi Snapem a Jonesem nebyl poslední, který se mu zdál. A z každého takového snu se vzbudil s pocity, které měl Harry Jones.

Už věděl, že Snape mluvil o něm, o Jonesovi.

Kdykoliv se na profesora podíval, v jeho hrudi začaly vybuchovat všechny ty nově získané pocity a on nevěděl co s tím.

Netušil, proč se mu zdá to, co se mu zdá, proč se jeho nitro naplňuje city někoho jiného, ale nebránil se.

Najednou měl na svět kolem sebe úplně jiný pohled. To, co mu připadalo důležité, se zdálo jako naprostá malichernost. A více než čímkoliv jiným, si byl jist tím, že on má něco společného s Harry Jonesem.

A proto, ať s přáteli nebo bez přátel, musel jít dál a zjistit co je spojuje a proč se tohle všechno děje zrovna jemu.

Tak jako se před tolika lety nevzdával Harry Jones, tak se nesmí vzdát ani on, Harry Potter.