V tuhle dobu by mělo zářit slunce. Jenže proč vlastně? Lepší počasí by nic nenapravilo. Průvod lidí v smutečním oblečení za hnědě lakovanou rakví šel s pohledem upřeným do země. Zastavili jsme se u konkrétního místa a někdo z rodinných příslušníků hodilo pár poupat rudých růží na její hrob, který měli spustit do půdy. Vyšla jsem z davu a k jejímu náhrobku jsem položila fialové lilie. Snila o tom, že se v nich jednou vykoupe. Všechno, co by bylo v mých silách, bych jí splnila.

Po proslovu faráře se osazenstvo rozloučilo s Hannou Gertlerovou, známí šli kondolovat nejbližší rodině, a já se zhroutila u připraveného hrobu. Naklonila jsem se k rakvi a položila si na ni hlavu. Vyčerpaně jsem zavřela oči a nekontrolovatelně jsem vypustila svůj smutek. Tohle si nezasloužila. Neměla tančit mezi andílky. Sobecky jsem ji chtěla pro sebe. Zvrátit čas a prožít s ní všechny momenty ještě jednou. Hýčkat ji, rozesmát ji a nechat ji rozkvést. Chtěla jsem si ji vzít celou, ale jediné, co jsem dělala bylo to, že jsem se držela zpátky. A ona ten krok držela se mnou.

Bála jsem se. A můj strach nás obě přerostl a semlel zaživa.

Jenže po prvním setkání jsem dostala skoro hmatatelnou hrůzu z toho, že děláme něco špatného. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a připadala jsem si jako nemocný blázen. Obávala jsem se, že by se po té první schůzce věci urychlily nepřirozeným spádem, kdybych tu smyslnost v jejích očí nechala vyhrát, ale nakonec se vytvořila i ve mně. Zlomila mě a mně se to líbilo. Dychtila jsem po všem, co mi nabízela. A teď jsem litovala toho, že jsem to nepřijala s otevřenou náručí.

Protože teď... teď už bylo pozdě na všechno.

Je pryč.

Pitomě jsem se zaobírala otázkou, co je morální a co by měl učitel správně dělat, ale i přes všechny rady, které mi byly poskytovány anonymní cestou, jsem podlehla. Možná jsem byla monstrum. Možná jsem byla nemocná. Možná, že už bych nikdy neměla učit. A možná... možná, že už taky nikdy učit nebudu.

Co na tom sejde.

„Paní Liánová?" zabubnovala mi prsty na rameno nějaká žena, která nás obě překryla deštníkem. Neobrátila jsem se na ni.

„Víte... Hanča vás opravdu milovala," zmocnila se po notné chvíli konverzace, kterou jsem vést nechtěla. Nepotřebovala jsem to vědět. Hani se riskla jít do vod, do nichž bych já sama nikdy nevstoupila. Pamatovala jsem si tu naléhavost v jejím hlase, když mi přišla říct pravdu o tom, jak se cítí. Podávala to jako kdyby to bylo to nejdůležitější v životě. Ta slova mě zprvu zasáhla, a i když jsem se jí i sobě snažila připomenout, že to není správné, zcela jsem se svým citům poddala.

Nebyla to otázka. Nikdo se mě neptal na to, jestli se chci zamilovat nebo ne. Prostě se to stalo. A já jsem lhala a zatloukala. Viktorovi, který za své jednání dostal doživotí za mřížemi, přátelům, kolegům a v neposlední řadě hlavně sama sobě.

Milovala jsem její hladké tváře, plné rty, z nichž vycházely moudrosti, před nimiž by se mohl schovat lecjaký kolega na naší škole. Milovala jsem její kuráž, nespoutanost, schopnost s ničím se nesrat a jít si za svým nehledě na tom, co budou říkat ostatní. Možná taková opravdu nebyla, ale takhle se projevovala, když byla se mnou. A na tom mi záleželo. Vždycky.

„Myslím, že by si nepřála, abyste se tím užírala. Milovala vás a toužila tomu obětovat všechno," pověděla mi, načež se ušklíbla a pokračovala, „obětovala by svou duši i ďáblovi, jen aby s vámi mohla být. Ani nevíte, jak důležitá jste pro ni byla." Přece jenom jsem se na ni v udivení obrátila. Byla to její kamarádka Ester. Sklonila se ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Upřímnou soustrast."