„Ahoj Izabelo," ušklíbl jsem se na svou kolegyni, když jsem přišel z obědové pauzy. Sjel jsem její stoleček pohledem, a nakonec jej ukotvil na její hladké tváři. Hnědé vlasy ji ležérně stékaly po ramenou těsně pod prsa, která měla na můj vkus až plný tvar. Ten dojem mi umocnila krajkovaná podprsenka pod průsvitnou halenkou. Olízl jsem si rty a odvrátil pohled.

„Čau," odvětila chladně, můj hladový pohled jí totiž pravděpodobně neušel. Moc dobře jsem ale věděl, že jí to baví. Přece by si nebrala vyzývavé oblečení, kdyby mě neznala, ne snad? Sedl jsem si na roh stolu a čekal, co z ní vyleze.

„Co je?" dodal jsem v netrpělivosti.

„Chce s tebou mluvit šéf," vzala si espresso z kávovaru a odfoukla z něj páru. Pousmál jsem se tomu a odlepil se od svého stolu. A kvůli tomu takové tajemno?

„A co konkrétně chce rozebírat? Vždyť všechno stíháme."

„Možná to, jak se ke mně chováš," vysvětlila úsečně a pokrčila rameny. Jenže jakmile jsem se chtěl dozvědět více, za rohem se objevil náš šéf. Nenáviděl jsem tyhle její hry.

„Viktore, můžeš na moment?" Pohledem jsem zavadil o Izabel, která se zcela zarytě dívala před sebou. Tváře jí rudly, těžko říct jestli studem či vztekem. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Celou tu dobu, co jsem kráčel za Tomem do kanclu jsem si říkal, co mu mohla ta ženská nakecat. Možná, že se mnou nebyla spokojená, co se týkalo naší spolupráce. Anebo že by nás na jednu oblastní poštu bylo moc a chystal se mě vyhodit? To by teda bylo dost brzo natož, že jsem se s Terezou před rokem, vlastně necelým rokem, přestěhoval z Ostravy.

„Posaď se, prosím," natáhl před sebe volnou paží, když zavíral dveře. Pohodlně jsem se usadil do křesílka a ruce si přehodil ležérně přes opěradla. Už jsem přece nemusel hrát to divadlo, že mě čeká průser.

„Tak o co jde?"

„Zase jsem schytal od holek, že je obtěžuješ, nemůžeš se krotit?" promnul si čelo a sáhl k nějakým papírům, co měl na hromádce. „Tu jsou nějaké dopisy ze schránky důvěry. Jo – nedívej se na mě tak – taky jsem nevěděl, že tady něco takového máme... všecko je dneska přes internet, no ale existuje to. A těch dopisů tu není málo. Říkám ti. Kroť se, jinak se taky může stát, že to nějaká z těch afektovaných mamin potáhne dál než ke mně jakožto k řediteli, jasný?"

„Vždyť o nic nešlo," pronesl jsem zcela vážně.

„Mám ti to přečíst?"

„Čti si co chceš, vím, co dělám."

„Nezdá se mi, Viktore. A říkám ti, pokud se nedáš do kupy, nebudu se s tebou srát." Zatnul jsem pěst a měl pocit, že mi některý z prstů křupl. Pár plácnutí přes zadek a ženské jsou z toho v hajzlu. Měl jsem dojem, že je Tomáš na mé straně, ale teď se snad zdálo, že to na mě celou tu dobu jen a jenom hrál. No jasně... ptáčkovi taky zpívají, když ho lákají do klícky. Přátelé si drž blízko, nepřátelé ještě blíž.

„Fajn," procedil jsem skrz zuby a odkráčel si to z jeho kanclu. Celý den jsem pro jistotu s nikým nepromluvil, protože co kdyby náhodou i pohled na babu byl vlastně naprosto špatný. Vzrůstal ve mně vztek a pocit vznikající z nespravedlnosti. Proč se lidi museli chovat jako malí přecitlivělí fakani?

Když jsem dorazil domů, myslel jsem si, že si oddechnu a dám si něco dobrého. K mému překvapení mě však čekala v podstatě prázdná lednička. Nejdříve jsem zadoufal ve svíčkovou, ale po ní se slehla zem, ve dřezu mě čekalo leda tak špinavé nádobí, nic víc. „To jsi mi nemohla nic udělat?" zvolal jsem otráveně.

„Nebo aspoň něco nechat," dodal jsem pro sebe.

„Vařím ti furt," ozvalo se tlumeně z ložnice.

Sáhl jsem po pivě a vydal se do ložnice, kde od mého příchodu Tereza sečkávala v docela hlubokém tichu. Skoro jsem si myslel, že tu nikdo není, ale stín světla na chodbě mě přemlouval o opaku. Podívala se na mě ublíženě a poté se zase věnovala své činnosti.

„Co, už balíš?" dodal jsem posměšně.

„Ne, jedu se studenty na zájezd jako náhrada," dodala na vysvětlenou. Proč to mezi námi muselo být tak napjaté? Nebavilo mě to.

„No, jen aby to nebyl nějaký další potenciální milenec." Tereza se na mě otočila od postele a já z těch očí nedokázal absolutně nic vyčíst. Vypadala naštvaně, ale zároveň se v jejím obličeji mihlo něco, co mě svým způsobem znepokojovalo.

„Nebo milenka?" ušklíbl jsem se. Mlčela.

„Že ty na žádný zájezd nejedeš, co?" napadlo mě. Možná proto měla neustálé ty prodlevy mezi otázkou a odpovědí.

„A co je tobě do toho?" nadechla se a promluvila do onoho ticha.

„Jsem tvůj manžel."

„A to znamená, že mě budeš omezovat na každém kroku?" spustila naštvaně. Já ji přece neomezuju. Nemůžu za to, že jsem si vzal děvku, která zakňučí pokaždé, když ji na tváři přistane facka. Jako kdyby ji člověk měl pořád vychovávat. Neustále se snažím, abychom byli v pohodě, ale ona musí vždycky začít nějakou situaci, z níž se udělá drama na týdny.

„Ne, ale taky to neznamená, že se budeš kurvit s kdekým," odpověděl jsem a upil jsem piva. Radegast byl vždycky můj oblíbený. A po tom podělaném rozhovoru na koberečku jsem si to snad zasloužil. Nikdy jsem Izabelu vyloženě neobtěžoval. Sama se mi nabízela. Neustále. Ale nechtěl jsem se k tomu v myšlenkách ani na chvíli vracet, protože to bych se zas nasral.

Přistoupil jsem k Tereze vybírající oblečení, které by si mohla vzít. Volné tepláky nenásilně obepínaly její štíhlý pas a dokonalý zadek. I přes chladnější počasí podzimu na sobě měla tílko na ramínkách a její pozorování bylo jako z filmu. Byl to moment, jež mě dokázal očarovat. Vlasy měla v mini copu a jeden pramen jí utíkal z řady. Dal jsem jí ho za ucho, ale ucukla. Stáhl jsem ruku k sobě a zamračil se.

„Co máš zase za problém?"

„Táhne z tebe pivo, nemám to ráda."

„A co máš ráda? Řekni mi... KOHO ty máš vůbec ráda? Sebe, že?" Tak moc mě její chování vytáčelo. Člověk se začne chovat mile, ale co z toho, když stejně nedosáhne toho, čeho chtěl. Odstoupila o kousek dál. Věděl jsem, že ačkoliv se dívala do skříně, soustředila se spíš na mě. Zase si založila paže na hrudi a nastavila ten svůj výraz nečitelnosti.

„Se mnou nemluvíš?"

Ticho. Chtěl jsem ji vzít za paži, ale trhla sebou a vzdálila se ode mě ke dveřím pokoje.

„Co po mně ještě chceš?" vydala ze sebe odevzdaně. Moc dobře věděla, co chci. Začala vrtět hlavou a já věděl, že si dneska zase nepřijdu na své. Co to bude tentokrát? Moc náročné období ve škole? Bolest hlavy? Žaludku? Zad? Ty její ženské problémy? Co ještě?

Odložil jsem pivo na komodu a vzal Terezu za ruku.

„Nech mě být ti říkám," odstrčila mou ruku.

„Terezko..."

„NE!"

„Prosím, nech mě."

„Prosím."

„Nepros."

-----------------------------------------------------------------

Zdravím!

V netradiční hodinu Vás vítám u nové části této povídky. Doufám, že si užíváte prázdniny/dovolené nebo zkrátka ty krásné slunečné dny snoubící se s dny plných dešťů, při nichž je i deštník slabý protivník. :D

K tomu DŮLEŽITÉMU – uvědomuju si, že nevydávám pravidelně, omlouvám se, je to tím, že mám časově, fyzicky a psychicky náročnou brigádu a do toho jezdím pryč a jsem mimo domov. Povídku, nejen tuto, opravuji, přepisuji zároveň, a nedá se to všecko stíhat. Nebojte se, donekonečna čekat dlouho nebudete, ale bude se to pravděpodobně táhnout víc než jsem předpokládala. Do konce prázdnin bych však povídku měla dovydat. Zbývá pár kapitol. 😊

Konec hlášení. :D

Mějte se krásně!

-Catherine