I když si to vskutku nepřejete, drby se šíří dál. Rychlostí světla. I mezi učiteli, kteří do donesli samotnému řediteli. V následujících týdnech náš kontakt Tereza značně omezila, z dobrých důvodů, ale já jsem nabyla pocitu, že je to nejspíš náš konec. Tak moc lpěla na právech a pravidlech, že pro to ztrácela sama sebe. A jediné, co jsem mohla dělat já, bylo přihlížet tomu. Mohla jsem ji psát, ale zdálo se, jako kdyby si ty zprávy ani nečetla. Jednou jsem jí potkala, snad náhodou, snad osud, když jsem ji zrovna posílala zprávu, ale jediné, co udělala, bylo pár tahů přes displej a strčení telefonu do kapsy. Co si pod tím člověk mohl představit?

Sedla jsem si do výklenku a zahleděla se do školní zahrady. Co bylo špatného na vztahu učitele s dospělým studentem? City se přece nezrodí náhodně. Je to sled podmíněných reakcí nejen v limbickém systému. Ať tak či onak, stále jsem na svých citech neshledávala ono zlo, které tam viděli ostatní...

Když jsem se rozhlédla po chodbě plné chvátajících studentů, kteří byli dočista zabraní do svých životů, dostala jsem myšlenku, že bych se i já měla odebrat do své třídy. Hladila jsem zábradlí a tím tak pomáhala uklízečkám, které jsou sice komické jako Pat a Mat, ale podvědomě se mi do učebny moc nechtělo.

„Dobré ránko, třído," zvolal učitel Opletal, který se opozdil asi o pár minut. Mohla jsem klidně a spokojeně sledovat scenérii v atriu, ale nechala jsem to stranou. Zaujala mě jeho veselá nálada. Ne, že by to nebyl smíšek i bez dnešního podivného vystupování, ale byl zdánlivě ve formě víc, než bývalo běžné. Přejel naši třídu pohledem a usmál se.

Najednou jsem se lekla. Opletal o mně a Tereze věděl. Nebyl přece hloupý a už si dávno musel dát jedna a jedna dohromady. Jestli nás práskl, Tereza přijde o práci... nebo ne? Jak se to vůbec řeší? Jak k takovým pitomostem tahle škola přistupuje? A přistupuje k tomu vůbec nějak? Tereza nebyla má učitelka, nikdy. Samozřejmě, že učila, ale mě napřímo nikdy.

„Jedenáctého prosince v pátek se jede na třídenní výlet do Prahy," sdělil nám onu novinu, která ho rozjařila. Nastříhal nám papírky s informacemi, která se za pobyt měla uhradit a postupně nám ji rozdával.

„Jako dohlížející profesoři jedu já, kolegyně Liánová a Popecká."

Když jsem zaslechla její jméno, rychle jsem k němu vzhlédla. Zdálo se, že na mou reakci v podstatě čekal. A jakmile se mu jí dostalo, pokračoval v převypravování informací, které si každý mohl přečíst v klidu sám. Zahleděla jsem se do země. Zrak mi padl na Popeckou... Byla to nutnost? Stará baba, která nenáviděla šťastného studenta, nám život v Praze rozhodně nezkrášlí.

„Aha, takže porce historických žvástů a další díl Harryho Pottera, no tyvole," promnul si čelo dramaticky Marek, který měl už plné zuby angličtiny a dějepisu s Opletalem.

„No možná i sexu vzhledem k tomu, že jede Liánová, takže se neboj, Marku, nuda rozhodně nebude," zašklebil se Libor a zahoupal se na židli. Opřela jsem se znaveně o parapet a zkoumala triumfální výrazy těch dvou blbečků, kteří neuměli nic jiného, než si dělat srandu na něčí účet. Kdyby to měli říct Tereze do očí, drželi by hubu s pohledem upřeným k zemi. V noci si honí nad její fotkou, ale teď tady dělají, jak jí opovrhují. Velká slova zraněného ega.

„Libore, jestli chcete něco říct, řekněte to víc nahlas, asi vás neslyším."

„Si kupte naslouchátko," pokrčil ramenem jmenovaný a přerušil své vítězné houpání se.

„A já tobě koupím náhubek," začal mu tykat vyučující a došel až přímo k jeho lavici, o níž se zapřel. Jenže když se podíval do těch jeho vystrašených očí, došlo mu, že nemá cenu cokoliv vysvětlovat. Teda... myslím... chvíli to tak vypadalo. Nakonec od něj odstoupil a rozhlédl po třídě...

„Drby nejsou fakta. A moc rád bych vám připomněl, že pomluvy a veřejné urážení je trestné a vy všichni v téhle místnosti jste plnoletí. Tedy... na papíře to máte napsané. Tu občanku nemáte jen na chlast," ušklíbl se a vrátil se před tabuli.

„Jestli má někdo problém s učitelkou Liánovou, ať si to s ní vyřídí osobně," postupně zvyšoval hlas., ale ne hystericky, jeho hlas byl hrubý a podmanivý. Klidný, mrazivě klidný. Oceňovala jsem jeho snahu, ale v téhle třídě bylo plno namyšlených parchantů, kteří byli té filosofie, že až se bude něco opravdu dít, schovají se mámě za sukni. Na ně moudrá slova, možná jakákoliv slova, neměla žádný vliv.

„Anebo víte co? Nejeďte, vždyť vás nikdo nenutí!"

„Co ve vás vzbuzuje takovou nenávist, děcka?" chtěl pokračovat dál ve svém monologu, ale ozvalo se pár jedinců.

„Není to morální," vyhrkla Karolína, jejíž spolusedící Laura vehementně přitakávala. Morální... Uznávala jsem, že všechno, co jsem cítila bylo zvláštní a nepojmenovatelné. Možná, že nebylo. Možná, že jsem byla monstrum. Monstrum, které stahuje všechno se sebou do hluboké propasti.

„Je to proti přírodě," ozvala se nakonec i Laura mezitímco si namotávala pramínky růžových vlasů na prsty.

„Tak proti přírodě říkáte? Nemorální?" Bylo by to nemorální, kdyby lidé smýšleli v těch svých myšlenkových boxech. Jenže... všechno to bylo jinak. Pravda ležela všude a zároveň nikde v tom, co si studenti šuškali. A celá ta šaškárna mi vysávala energii stejně tak jako profesorovi Opletalovi.

„Já vám povím, co je proti přírodě – to, že máte tak omezené smýšlení a raději svoje životy trávíte řešením problémů druhých, než abyste se zaměřili na sebe. Roznášení drbů – copak jste nějaké slepice v kurníku? Jestli jo, tak tleskám, dotáhli jste to vskutku daleko."

Po třídě se rozlilo ticho, které jsem tady ještě nikdy předtím nezažila.

Přemýšlivé ticho.

Zbytek hodiny se odehrál v nesmlouvavém duchu dějepisu, který byl přerušený zvoněním, jež zapříčinilo uspíšený odchod studentů. Buď chtěli utéct dalšímu kázání či Masarykovi, lehké povědět, co pro ně bylo opravdovým nebezpečím.

Nedalo mi to a až se odebral i poslední člen třídy do ateliéru na půdu, kde jsme měli mít dvouhodinovku s Mirkem, promluvila jsem: „Pane učiteli, mohla bych se vás na něco zeptat?"

„Hani? Jo, ano, určitě," pokývl a obrátil se od dveří, které pro jistotu zavřel. S pocitem studu jsem si vzpomněla na onu chybu, které jsem se dopustila. Jenže poté jsem k učiteli zpátky vzhlédla, s myšlenkou, že chyby dělá každý. Jen těžko říct, co znamená poučit se z této chyby. Už se nikdy nedotknout Terezy? Dát si definitivní sbohem? Nebo prostě do prdele zavírat ty dveře nehledě na tom, s jakým účelem za ní jdu?

Nešlo mi to do hlavy. Kdybych ji potkala kdekoliv, najednou už by to nebyl problém... No, dobře, skoro osmiletý věkový odstup by mezi námi zůstal, ale cožpak na tom bylo něco špatného? Kdo určoval, že je něco nepřípustné? Společnost? Společnost je přece složená z lidí... a každý jednotlivec dělá chyby. A vůbec! Kolik takových párů funguje naprosto zdravě? Cožpak jsem mohla za to, že to byla učitelka zrovna z mé školy? Ani jsem to nevěděla!

„Řekl jste to?" vyhrkla jsem na něj, ale rychlé odpovědi jsem se nedočkala. Pomalinku zkoumal mou tvář, načež povytáhl obočí. Chápu, jsem někdy opravdový magor, ale tohle napětí mě řezalo. Musela jsem se ho zeptat, ale nedokázala jsem to vyslovit. Styděla jsem se, bála jsem se. Všechno se to ve mně pralo, ale přesto jsem měla tu kuráž jít s kůží na trh.

„Co konkrétně, Hani?"

„Vy víte," nedala jsem mu ani prostor k přemýšlení a když se zdálo, že mě v té šťávě bude chtít podusit dál, stiskla jsem popruh svého batohu a vydala se ke dveřím s úmyslem odejít.

„Neboj se, nejsem takový kretén, jak se někdy může zdát. A ať už je ta pravda jakákoliv... možná, by sis měla dát pozor." Reakce na jeho slova, která byla pronesena až přílišně vážně, obsahovala jen mé úlevné pokývnutí a odchod. Maturitní zkouška nás sice čekala až za půl roku, ale opakovat jsem čtvrtý ročník znovu už opravdu nechtěla. Absence na hodině s Mirečkem jsem už totiž měla příliš početné.

V deset večer jsem odcházela z práce domů a nikdy dřív jsem nebyla vděčná za to, že bydlím sama, jako v onen moment. Nemusela jsem se hádat se svou sestrou, která večer trávila v koupelně z nepochopitelných důvodů dvě hodiny. Nemusela jsem trpět neustálé hádky svých podnapilých rodičů a všechno se zdálo jednodušší. Možná, že jsem přišla o rok života, který jsem si prodloužila na střední škole, ale i tak mi to přišlo lepší. Všechno jsem si dala do pořádku.

A teď jsem se mohla nechat chlácholit horkou vodou, která ze mě smývala veškeré napětí celého dne. Jakmile jsem se opláchla, zabalila jsem se do ručníku a sedla si ke své rozmalované skice. Cítila jsem opojné zmatení, když jsem hleděla do Tereziiných očí, které na mě skrz obraz koukaly. O to větší srdce mi trhalo, když jsem skicu roztrhala a hodila ji do koše.

Nezáleželo na tom, jestli svá díla ničíte dobrovolně, či ne. Bolí to stejně.