Několikeré zaklepání na dveře kabinetu a stále žádná odezva. Frustrovaně jsem si opřela hlavu o dveře a vydechla jsem. Bylo to posrané. Všecko bylo posrané. Svět se mi točil před očima. Nejedla jsem, nespala jsem. Trpěla jsem psychicky a začínalo se to projevovat fyzicky. Dopovala jsem se kávou, ale bylo to k ničemu. Padala jsem na hubu a jen kvůli tomu, že si studenti musí vždycky vytvořit nějaké drama, jsem se ve třídě musela chovat aspoň trochu normálně.

Normálně na mé poměry.

Takže standardně divně.

I takové úsilí mě však dokázalo unavit. Už jsem přece nebyla tou holkou z prváku. Vyrostla jsem, nejen fyzicky. Nebylo mi po chuti hrát ty role, které jsem si sama utvořila. Problémem však bylo to, že to ode mě očekávali ostatní. A já slepě běžela tam, kam oni chtěli. Utvořila jsem si klec a odmítala jsem z ní vystoupit. Změnit cokoliv bylo těžké. A dělat nic bylo ubíjející.

„Je všecko v pořádku?" zeptal se mě profesor Opletal, který šel nejspíš suplovat do 4. patra kreslení. Dělával to často – hlavně když se Mirkovi nechtělo chodit učit kreslení. Podle něj jsme totiž byli bandou zničené generace. Člověk se mohl snažit, ale bylo to k ničemu. Našel vždycky chybu, z níž dokázal udělat velblouda a dřív, než se student nadál, bylo po vyučování. Na jednu stranu jsem mu fakt děkovala... Aspoň to rychle utíkalo.

Někdy mě vskutku udivovalo, jak moc ležíme v historii, jak se učíme o tom, co už bylo. O literárních, uměleckých, architektských stylech, namísto toho, abychom tvořili něco nového. Neprobádaného. A ne, aby vznikaly věci, které už někdo udělal, ale jenom před to přidal předponu neo-. Neoklasicismus, neomodernismus, neonacismus... Neo-tálejte, lidi! Brzo bude po nás...

Je fajn se učit z minulosti, ale... pokud v ní budeme ležet. Kdy budeme žít? V budoucnosti?

A....a kdy je teď?

Teď neexistuje.

Pro většinu z nás.

Sesypala jsem se na kolena. Celé mé tělo bylo v křeči. Jako kdyby mě tahali za nohy, ruce, hlavu. Chtěla jsem být roztrhnutá a nikdy složená. Měla jsem pocit, že se rozplynu a zmizím. V onen moment jsem netoužila po ničem jiném. V životě jsem nepociťovala takový strach jako tehdy. Z očí mi nekontrolovatelně tekly slzy, celé mé tělo se začalo třást.

„Hani, co se sakra děje?" vrhl se ke mně na zem profesor. Chytla jsem se ho s důvěrou pětiletého dítěte a nechala jsem se s jeho pomocí posadit na lavičku na chodbě. Odběhl do třídy, nařídil jim důrazným hlasem, ať zůstanou v klidu a přišel se ke mně posadit.

„Zkus to zpomalit," pobídl mě, když si povšiml mého zrychleného dýchání.

„Mluvil jste s ní?" vyhrkla jsem a škubavým způsobem sevřela dřevěný materiál pod sebou. Potřebovala jsem jistotu, že se se mnou nezboří celý svět v případě, že uslyším něco, co se mi nebude líbit. Profesor se podíval před sebe a povzdechl si.

„Myslím, že jsem celou tu situaci zhoršil." Jeho upřímnosti jsem obyčejně vážila, jenže v téhle vypjaté situaci bych možná více ocenila lži. Když se mi zhoršila hyperventilace, sáhl mi na rameno a pevně jej stiskl. Chvíli jsme tam spolu seděli a snažili se celou situaci prodýchat. Navigoval mě jako maják námořníka v rozpoutané bouři, jež zburcovala vlny indigového oceánu. Cítila jsem vděk a úlevu, která dokázala zařídit blednutí strachu.

Lidé mají údajně největší hrůzu z neznáma. Měla jsem pocit, že tohle byl moment, kdy jsem tomu opravdu porozuměla.

„Je to dospělá žena, neboj se. Postará se o sebe. Mysli na sebe, dobře? Jsi tady a teď, nikde a nikdy jindy," konejšivým hlasem mě uklidňoval, až se mi zdálo, že mu opravdu věřím. Jenže vždy, jakmile domluvil, se do mé hlavy vkradly oprávněné obavy. Jediná temná myšlenka dokázala celý ten oceán zaplavit dočerna. Znovu a znovu.

Nakonec jsme se domluvili, že půjdu domů. Nemělo smysl se snažit v hodinách, které byly navíc z většiny suplované. Vodu ve víno tam rozhodně přeměňovat nebudou. Avšak mělo to jednu podmínku. Musela jsem se mu, až dorazím domů, telefonicky ozvat. To bylo trochu přehnané. Odpočinula jsem si a nebyl důvod se bát. Navíc jsem byla plnoletá a odešla jsem ze školy ze své vůle. Basa mu nehrozí.

Přitáhla jsem si peřovou bundu více k tělu a vypotácela se ze školy. Jemný vítr mi odvál šálu a rozvířil černé vlasy. Vzala jsem ji ze země a rázně si ji omotala kolem krku. S nafouklými tvářemi jsem strčila ruce do kapes a oči připíchla k chodníku. Musela jsem vypadat jako uražené dítě. Přidala jsem do kroku a doufala jsem, že se nezačnu ještě červenat.

Jenže srážka s větrem nebyla to jediné, co mě dneska mělo potkat.

„Terezo," vyhrkla jsem, když jsem si uvědomila, do koho jsem to vrazila. Ani jedna jsme nedávala pozor na cestu. V životě jsem neprahla po objetí tak moc jako teď. Chtěla jsem se jí dotknout. Opravdu existovala? Nebo jsem se opět propadla do nějakého snu? Přálo si ji vidět mé podvědomí tak moc, že se mé halucinace prolnuly s přítomností nebo to byla nefalšovaná realita?

Obě dvě jsme stály jako přimražené. Očima jsem zkoumala cokoliv, co by mi pomohlo se dozvědět, jak moc ji ublížil. Oblečení byla překážka. Neodmyslitelná překážka, kterou jsem začala nenávidět. Už jsem to nemohla vydržet. Přitiskla jsem se k ní a objala ji kolem krku. Nakonec jsem se jemně poodtáhla a zahleděla jsem se jí do očí, pod nimiž se nacházely tmavé kruhy. Váhavě se ke mně naklonila, a aniž by uvažovala, jestli jsme před školou či nikoliv, políbila mě na rty.

Byla skutečnější než skutečnost samotná.