„Slyšels to? Liánová prý spí s nějakou studentkou na škole," zasmál se nějaký týpek, kolem něhož jsem procházela. Kdybych šla svým obvykle pomalým tempem, nejspíš by to se mnou seklo. Jenže se svou rychlou chůzí jsem se ještě zvládla dopotácet k oknu a otevřít jej. Vdechla jsem ranní vzduch jako kdyby to měl být poslední mililitr kyslíku na Zemi.

„Hej kámo, s Liánovou bych si dal říct i já. Bez debat. O té se mi i někdy i zdá," zasnil se kluk stojící vedle něj. Málem mě z něho natáhlo. Jenže fakt, že si na ni někdo myslí, mě nedostal takovým způsobem jako to, že to někdo ví. Kdo nás sakra mohl vidět? Proč já, nána pitomá, nezavřela dveře?

No, odpovědí bylo spoustu. Prvním faktem byl nesporně ten, že jsem nevěděla, že to skončí divokým líbáním, které bych nemohla srovnat s lecjakým klukem, se kterým jsem kdy byla. Za druhé, to, že bych ty dveře okamžitě zavřela by bylo z určitých důvodů nejspíš fakt zvláštní... Anebo ne? Měla jsem to udělat. Teď už bylo pozdě.

„Tyvole, pojď raději už," drkl do něj jeho kamarád, když viděl, jak se rozplývá. Nějakou dobu jsem je pozorovala a těsně před tím, než si toho všimli jsem se zadívala do země. Tohle bylo opravdu v háji. Ani jsem nedokázala odhadnout, jestli je ve větším problému moje maličkost nebo Tereza.

Natáhla jsem si kapuci přes hlavu a odebrala se do třídy. První šok byl pryč. Zatloukat. Zatloukat. To je cesta, no ne? Jsou to jen kecy. To, že mají pravdivý základ, je věc druhá. A momentálně zcela podřadná.

Hodina angličtiny pro mě byla vskutku osvobozením – zejména proto, že jsme nikdy nedělali nic jiného, než že jsme se čuměli na Harryho Pottera v angličtině. Jakože na jednu stranu vyučování super, ale na tu druhou – na maturitu to tady nikoho nepřipraví.

Nicméně jsem se ale mohla dívat nepokrytě z okna. Učiteli to bylo ukradené, díval se se studenty na film a pokud jsem nebyla na telefonu, amok ho nebral. A to mi stačilo. Blížilo se k odpolední pauze, ale Liánová už končila. Pomalým krůčkem šla k autu svého manžela, který pro ni zřejmě dojel. Mírně jsem se zamračila. Něco tady nehrálo.

Nadzvedla jsem hlavu a děkovala všem stvořením ve Vesmíru, že učebnu, ve které jsme většinou mívali angličtinu, byla v přízemí, a ne někde ve čtvrtém patře.

Tereza se zastavila a evidentně neměla v plánu se hnout dál, jen dál zírala na bílé BMW jako kdyby jej viděla poprvé. Její manžel vystoupil z auta a došel k tmavovlásce. Rozuměla jsem tomu, že spolu vedou konverzaci, ale dynamika celého toho rozhovoru byla znepokojující.

Dal jí facku a už jsem věděla, že nemusím hádat – opravdu řval. Popuzeně jsem vstala a přiblížila se oknu co nejvíc to šlo. Cítila jsem vzrůstající bezmoc a odpor k muži, který si absolutně nevážil své ženy. Chtěla jsem ji vzít do bezpečí, někde, kde by nemusela utíkat před tím, kým opravdu je, a hlavně někam pryč od tohohle chlapa. Namísto toho jsem ze sebe však vydala zoufalý povzdech.

Stiskl její paži, i když se vzpírala. „Nech mě být!" Ten křik mi vytrhl srdce z těla nejen svou hlasitostí.

„Co vidíte, Hani?" promluvil hluboký hlas dospělého muže za mnou.

„A-Ale nic," zalhala jsem, jenže učitel stál za mnou. Co jsem měla říct? Co jsem sakra mohla udělat? Kdybych řekla, že je Liánová v nebezpečí, mohlo by to vyznít divně. Anebo ne? Byla jsem natolik paranoidní, že se mě začala chytat panika. Proč jsem to vůbec sledovala? Měla jsem si hledět svého.

„Nic je celkem abstraktní pojem, nemyslíte?" Za klidných podmínek bych profesora Opletala odbyla úsměvem a bezvýznamným malým plusem za jeho hlášky, jenže teď ne. Teď jsem chtěla vyskočit z okna a konat. Paradoxní však bylo, že jsem stála paralyzována. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co si myslí ostatní. Kdy se to sakra zlomí?

„Nemohl byste prosím něco udělat?" zamumlala jsem slabě. Manžel tahal Terezu do auta, souhlas nesouhlas, bolest nebolest. Práskl za ní dveřmi a mně klesla první slza po tváři. Okamžitě jsem ji setřela rukávem tmavě hnědé mikiny. Kdo dával tomuhle muži jakékoliv oprávnění se takhle chovat k takovému andílkovi?

„Myslím, že holým tělem to auto nezastavím, ale promluvím si s ní zítra, dobře?" Jakmile jsem se na něj otočila, opětoval mi pohled, který jinak celou dobu směřoval na parkoviště školy, a smutně se pousmál. Vůbec první člověk na škole, který se nehodlal zabývat pomluvami, ať už byly založené na pravdě či ne.

„No tak to je hustý," zvolal Marek, jakmile učitel vyšel ze třídy. Podívala jsem se na něj a přemýšlela co říct, ale vzhledem k mé náladě, která klesla z pěti na mínus pět, jsem jen vydechla a složila hlavu na lavici. I kdyby byla hodina v jiné učebně, nepohnula bych ani brvou.

„Tak to ty seš ta studentka! To by mě v životě nenapadlo," ušklíbl se Marek. Pravděpodobně mi tím chtěl připomenout, jak se snažím Terezu vždycky obhajovat, poněvadž nepatří mezi nejoblíbenější kantory na téhle škole. Jenže tihle lidi se tady nebyli učit! Vyžadovali nekončící flám a pohodu. Tak to mohli jít do práce... Odmakali by si hodiny a přišli by domů s tím, že už se nemusí učit. Jenže ups – to by zase chtělo zodpovědnost.

„Kdyby tebe zkoušeli z drbů, tak máš fakt jedničky," pronesla jsem s obličejem, který směřoval pod lavici. Byla jsem fakt zničená, ale přesto jsem se marně snažila malému tvrdohlavému dítěti vysvětlit, že Ježíšek neexistuje.

„Říkám ti po sté, že si tuhle sračku vymyslel někdo z vedlejších tříd čtvrťáku. Studenti s učiteli nechodí a naopak. Jinak je super, že nejsi tak naivní, kámo," mluvila jsem do země, zároveň jsem však doufala, že si z mého monologu něco vezme.

„Tak co se o ní tak staráš?" Proč se on tak moc staral o mně? To neměli lidé nic lepšího na práci, než si vytvářet dramata na základě domněnek? Co kdyby to všechno nebyla pravda? Nedalo by se to opravdu někde hlásit? A co když to zkrátka všechno není pravda? Co když jsme jen součástí něčích úvah a realita je něco, s čím nemá nikdo nic společného?