Slunce zapadalo za budovu, ale ještě přede mnou byla hodina kaligrafie. To vlastně nebyl tak špatný předmět. Byla to rozkoš vnášená do písmen. Různé kudrlinky mi připomínaly spirály života, který nebyl vždycky a jenom o slasti, ale i o zdánlivě nekončících fázích bolesti.

Ušklíbla jsem se. Naštěstí zde vždycky byly i prostředky, jimiž se člověk dokázal příjemně odreagovat. Odložila jsem štětec, který zabarvil kousek lavice, a vzhlédla jsem od skicáku Bristol hlavu. Učitelce, která si vychutnávala tak šesté kafíčko za dnešek, jsem prozradila cíl své cesty, tedy na záchod, a se vší tichostí jsem opustila třídu a vydala se do klidem protkané chodby.

Minula jsem toalety a po schodech jsem se vydala níž. Půda byla určená ateliérům, od nichž jsem se vzdalovala každým krokem. Každý jednotlivý sestup mi připomínal, že se ženu do horoucího pekla, jenže já jsem šla nekompromisně vpřed. Šla jsem si pro nic a zároveň pro všechno.

„Zdravím," zašveholila jsem vesele, a aniž bych se obtěžovala klepat, dovnitř do kabinetu vstoupila celá má maličkost. Tereza seděla na stole s telefonem mezi ramenem a uchem a na jejím čele se nacházely vrásky od mračení. Div jsem nezaúpěla. Proč jí to slušelo i v téhle situaci?

Jestliže bych se s touhle ženou někdy pohádala, byla bych už definitivně ztracená. Pravděpodobně bych jí totiž podlehla ještě víc, než tomu bylo doposud. Jenže bylo to vůbec možné? Ležela jsem na podlaze a kdyby si na mě položila nohu, nejspíš bych jí za to poděkovala. Víc poddat se už nešlo. Možná na mých citech nebylo nic zdravého, ale nehledě na tom, jestli jsem se jim bránila nebo je přijala za své, byly tady.

Podívala se na mně a jemně kývla, ať si sednu. Neudělala jsem to. Přistoupila jsem k ní co nejblíž a snažila se porozumět jakémukoliv záhybu na jejím obličeji. Každý kousek její tváře jsem toužila prozkoumat a zeptat se, co ho trápí. Mohla jsem a zároveň ne. Věděla jsem, že mi dala některé věci jasně najevo.

„Viktore, já na to nemám prostor, jsem v práci. Jo, jasně... já tebe taky... měj se," ukončila hovor Tereza, a ještě chvíli se ustaraně dívala na displej obrazovky.

„Je všechno v pořádku, paní učitelko?" zeptala jsem se s obavami v hlase. Poslední dny chodila jako ponocná. Spala vůbec? Sice jsem opravdu rozuměla manželovi... spát vedle někoho takového jen tak chtělo opravdu velkou sílu se udržet, ale všechno mělo své meze přece.

„Ano, co potřebuješ, Hani?" sesedla ze stolu, ale vzhledem k tomu, že jsem jí stála v cestě se neměla kde pohnout. Ráda bych jí uhnula, jenže mé tělo nespolupracovalo. Její nervozita byla citelná, ale já se nemohla, a hlavně nedokázala pohnout. Proč jsem musela být tak divná? Proč jsem nemohla být jako všichni ostatní? Proč jsem musela být ve všem extrémní?

„Já nevím," zamumlala jsem, až mě to donutilo zauvažovat, jestli to byl opravdu můj hlas. Jemně jsem polkla a snažila se číst v jejích očích, v nichž bylo mnohem temněji, než by se kdy zdálo. Tušila jsem, že se přivádím do situace, kde se nevědomost považuje za zakázanou. Iracionální strach mě přepadl a nelítostně mi zrychlil srdeční tep. Anebo to bylo něco jiného, co mě donutilo jednat a zároveň ustrnout jako vždycky?

„Nechceš se vrátit zpátky do třídy? Třeba na to přijdeš po cestě," vybídla mě Tereza znaveným hláskem. Černé mikádo měla dočista rozcuchané. Ranní chystání plné snahy už dávno nešlo poznat. I přesto jsem stála v úžasu, že nevidím jenom učitelku, ale opravdového člověka, kterého jsem celým svým srdcem milovala, a jehož bych se nikdy nenabažila. Jistěže byly situace, kterými mě dokázala totálně naštvat, jenže naproti tomu zde stálo významné množství věcí, jež jsem na ní milovala. A to definitivně rozhodovalo.

„Vy mě mučíte," sklopila jsem zrak.

„Ty mi to taky neusnadňuješ," ozvala se odevzdaně, až mě to donutilo opět navázat oční kontakt. Ohrnula ret a já se nedokázala bránit. Nepotřebovala jsem alkohol na to, aby mě ovládala otupělost.

Jediné, co pro mě existovalo byla ona. Smysly mi nedovolily vnímat cokoliv jiného. Hebkost jejích vlasů zabila můj hmat. Čich a chuť byli odrovnány jahodovým leskem, jež mě přesvědčil o něčem, o čem jsem snad ani nesnila. A zrak už mi přišel zbytečný.

Jemně jsem vzdychla, což zapříčinilo, že se chtěla odtáhnout, jenže už nebylo cesty zpět. Přitiskla jsem se k ní, čímž jsem minimalizovala jakýkoliv prostor mezi námi, a ucítila jsem, že se usmála. Její putující ruce na mých bocích byly nebezpečnější než lesní požár za letního období. Nevinnost rozhodně nebyla její parketou...

Zdravím!
Já vím, že to nikoho nezajímá, ale hej MÁM ODMATUROVÁNO. :D Kapku šílené, jak má člověk nervy a potom z toho vlastně nic není. Vaše tělo vám připravuje a míchá adrenalinový koktejl na míru a vy potom nestíháte mrkat, co to s vámi dělá :D

Každopádně nová povídka přináší nové informace. Některé hodiny se opravdu protahují. A nehledě na tom, jak Vás co baví, někdy byste od toho (možná) raději utekli k něčemu, nebo k někomu, jinému.

Jak si myslíte, že se příběh bude vyvíjet dál? 

Děkuju mockrát za přečtení a hlasování u minulých kapitolek 😊

Mějte se pohádkově a příští týden u nové části!

-Catherine2850