Oko do duše okno. Tak často se to říkává. A možná na tom je něco pravdy. Já mám ale pocit, že je to naopak. Okno do duše oko. A možná to dává smysl, a možná taky ne. Vždycky, když sleduju děj za oknem, hlavně v hodinách výtvarky, které pro mě byly vskutku dechberoucí. Tak úžasné, že jsem vždycky využívám návštěvy doktorů na tyhle hodiny. Bohužel téhle jsem se nevyhnula, a tak jsem byla opět odkázaná na výhled do ulice. Agilní profesor se mezitím snažil vysvětlit, že porce ovoce, kterou jsme měli namalovat, je víc než jen nějaké jídlo.

Zírala jsem na projíždějící auta a okolní budovy jako na něco úchvatného. Prohlížela jsem si dav lidí hrnoucí se do práce či z práce. Někteří působili strhaně, jiní svěže. Nekončící koloběh. A dokud se jim nevybijí baterky, dokud je úplně nesežere nefungující systém, běží. Běží za penězi, za štěstím, za rodinou, za partnery, za vším. Utíkají, protože si myslí, že to rychlostí doženou. Ušetří trochu času.

Nikdo jim ale neřekl, že nic neušetří. Jen to všechno rychleji ztratí.

„Hanko, mohla byste mi prosím říct, o čem jsem mluvil?" založil si paže na hrudi holohlavý profesor, který vypadal velice popuzeně. Vyměnila jsem svůj výhled na město za jeho postavu a zamyslela jsem se. To mu zbloudilá ženská v baru nedala, že si musel vylévat své mindráky na studentech, kteří o výtvarné umění neměli zájem? Obecně jsem nechápala záměr učitelů, kteří si usmysleli, že z umělecky založené školy budou vyhazovat netalentované studenty – kdo sakra určoval, jak se chová talentovaný člověk? A jak jsem se dostala do čtvrťáku?

„No, neřekla bych, že o něčem důležitém," odpověděla jsem potichu. Myslela jsem, že dostatečně tiše, ale z téhle zkušenosti jsem se dozvěděla, že myslet znamená hovno vědět. S káravým výrazem mě vyzval k tabuli před celou třídu. Pár lidí se oddávalo malování téměř shnilého banánu, ale většina na mě upřela pohled, který by ze mě mohl udělat pečené maso. Naštěstí se žádná grilovací party nekonala, superhrdinové to totiž zrovna nebyli.

Najednou se ozvalo zaklepání a do třídy vešla učitelka Liánová. Jemně jsem se usmála a opřela se o tabuli. Tahle osůbka mi opravdu dokázala zpříjemnit den. A kdyby Mirkovo péro mohlo mluvit, vsadila bych se, že nejen můj den byl zlepšen. Ten chlap totiž ničím jiným nemyslel. Možná proto měl přezdívku proutníka. Bože, ten kdyby aspoň jednou přemýšlel hlavou. To by nejen v Danteho pekle začalo sněžit!

„Ahoj Mirku, prosím, nemohl bys mi pomoct s projektorem? Hodlala jsem jim pustit ukázku, ale nějak se to tam pokazilo a ani studenti neví, co s tím," došla k nám tmavovlasá žena během své prosby.

„Navíc víš, jak to s nimi je, pochybuju, že by mi pomohli, i kdyby věděli," mávla rukou a věnovala mu úsměv. „Co vy tady?" poukázala na mou pohodovou pózu u tabule a snažila se najít jakési vysvětlení. No, nenašla ho. Nikdy by ho nenašla. Ať už jsem jí řekla cokoliv, vždy to vyvolávalo její zaujetí, což mi dodávalo naděje. Destruktivní naděje.

„Asi jsem nebyla úplně slušná, víte?" ušklíbla jsem se a narovnala se. Strčila jsem si ruce do kapes svých kalhot a koukla na Mirka, kterému jsem vzhledem k jeho kyselému obličeji lezla do zelí. No, nevím, komu tady kdo leze do zelí, když je vdaná, ale já se morálními otázkami nikdy nezabývala. To není moje parketa.

„Běžte si sednout, Hano," snažil se promluvit s kamenným výrazem, ale cítila jsem jeho vztek na sto honů.

„Já myslela, že si chcete povykládat o umění, pane profesore," dráždila jsem ho.

„Mirku, mohl by ses na to teda podívat?" vyzvala ho znovu učitelka.

„Jasně, Teri, to není problém," odběhl ke dveřím mezitímco dal třídě pokyn, ať jsou ticho. Žena ještě dále stála před naší třídou a sledovala pár žáků, jak se pečlivě snaží malovat to, co jim bylo předepsáno. Založila jsem si paže na hrudi, znovu se opřela o tabuli a zavřela oči. Kéž by nebyla vdaná a vůbec...

„Vy nic nemalujete?" podivila se, jakmile spatřila mé prázdné plátno.

„Já jsem dobrá na jiné věci," které by se ti určitě líbily. Sedla jsem si na místo profesora a začala si motat pramínky černých vlasů na prst. Bylo to věru pohodlné křesílko. To už jsem fakt nechápala, co ho tak vytáčelo. Že by ta pleš? Vždyť na to prý ženské letí.

„Tomu bych věřila," zasmála se Tereza a nijak nekomentovala nevhodnou poznámku mého dementního spolužáka Marka. „A to se nebojíš, že bys mohla propadnout?"

„Maluju jen, když to hoří." Ale Tebe bych malovala kdykoliv.

Došla ke mně a posadila se na stůl. Přemýšlela jsem, co chce asi říct. Její oči těkaly po místnosti a vypadalo to, že hledají správná slova, jenže ani podlaha ani rty nedopomohly jedinému slovu ven. Všechno to zůstalo uvnitř. Opětovala mi tichý pohled plný temnoty, která se přelévala z mých hnědých očí do jejích černých. Z její tváře jsem sklouzla dolů na zem.

Spalovalo nás to zevnitř. Jako nekonečná infekce rozšiřující se po celém těle.

Zdravím u nové kapitoly!
Jak se Vám daří? Já osobně mám před maturitou, takže mě lehce objímají nervy, ale zároveň se těším, že už to bude brzy za mnou. Vždycky jsem uvažovala nad tím, že by bylo fajn, kdyby se dělaly zkoušky po roce-dvou, než po těch čtyř a ze všeho, ale vsadím se, že by se na to našlo spousta proti-argumentů, proč by to nebylo dostatečně vhodné a taky spousta dalších problémů. :D

I přesto znám ale plno lidí, kteří to nedali kvůli stresu, a to si potom říkám, že to kolikrát není ani o tom, co v té hlavě máte, ale v podstatě o tom, jak moc silní jste na to, abyste se tam neposkládali... :D A na to Vás musí připravit život... A jak nepřipraví, tak to asi opakujete znovu a znovu... Nebo Vám dají půlku a pošlou Vás na potítko (to se vlastně u nás jednou na škole stalo – holčina odmaturovala za 1).

Zajímavé divy se to dějí...

Dost mých keců. :D

Mějte se krásně! 😊