Co teď? panikařila jsem v duchu. Rychle jsem popadla kabelku a vydala jsem se do kuchyně. Chvějícím se tělem jsem otevřela okno a přelezla přes vnější parapet. Přivřela jsem za sebou. Měla jsem pod sebou metr, možná metr a půl, ale jakýkoliv pád mi nemohl ublížit takovým způsobem jako to on udělal někomu, koho jsem doopravdy milovala.

Sprintovala jsem trávou, od níž se odvíjel neskutečný chlad. Ponožky se mi během okamžiku promočily. Byla mi zima, ale nebrala jsem na to ohled. Musela jsem běžet za sousedkou. Ztělesňovala jedinou rychlou pomoc, útočiště.

„Prosím, prosím, otevřete mi!" bušila jsem na nejbližší dveře jako smyslu zbavená. Oddechla jsem si, když jsem spatřila Zoru Hladcovou. Vrazila jsem jí dovnitř, aniž by stihla cokoliv říct a zabouchla jsem za sebou jako kdybych byla já paní domu. Jenže jakmile si mě starší důchodkyně prohlédla od hlavy k patě, zdálo se, že mi nehodlala cokoliv vyčítat.

„Copak se děje, drahá?" znepokojeně mě zamýšlela pohladit po paži, ale když jsem cukla, stáhla ruce k sobě. To se nám stávalo docela často. Nesnášela jsem, když se kdokoliv dotýkal mých paží. Všechna pokožka byla rozbolavělá.

Stála jsem před ní v krátkém rukávu s modřinami na pažích, které jsem si musela obyčejně překrývat dlouhým rukávem. Nic nejspíš nemohlo vypadat normálně.

Sesypala jsem se podél dveří a roztřeseně vyhledala svůj telefon. Zanadávala jsem, když jsem ho nemohla nikde vyhrabat.

„On ji někde vyhodí do příkopu. Co budu dělat. Pane Bože, co budu sakra dělat. Nikdo mi to neuvěří, zavřou mě někde a nakonec si mě vyzvedne a zabije mě," vjela jsem si do vlasů oběma rukama a zapomněla dýchat. Zora odešla do vedlejšího pokoje a vrátila se s čajem a s mobilem, o němž se tvrdilo, že je nerozbitný.

Zlatá Nokia 3310.

„Napijte se a zavoláme policii, dobře? Dýchejte.... ano, tak je to správně," přebrala jsem si od ní hrníček a bylinky během chvíle zaplavily mé chuťové buňky. I kdyby tam byly jakékoliv psychotropní látky, bylo by mi to ukradené. Svým zjevem na mě totiž paní vždycky působila jako šamanka. Kéž by opravdu byla.

„A teď zavoláme ty dobré pány, dobře?" podala mi vyzvánějící telefon s látkovým kapesníkem, který voněl po levandulích. Tak trochu mi vždycky připomínala mou tetičku, která už nebyla mezi živými. Praštěnou tetičku Jarku.

Než se někdo ozval, uběhlo snad století. S každou další uplynulou vteřinou se mě začal chytat silnější a silnější pocit úzkosti. Nemožnost dýchat byla na cestě.

„Prosím, prosím, tak už to zvedněte," žadonila jsem tiše. Promnula jsem si oči a zkusila se párkrát nadechnout. Pomalu, hlavně pomalu.

„Tereza Liánová u telefonu," ozvala jsem se okamžitě, když mi to zvedli. Nadiktovala jsem jim adresu a řekla, co se děje.

„TY KURVO, jsi tam?!! Jestli zjistím, že jo, tak si tě a tu pitomou sousedku podám," řval za našimi dveřmi, a jako kdyby jeho slova něco podpořila, paní na telefonu mě ujistila, že už za námi míří jednotka. Zora mě vzala tiše za ruku a protáhli jsme se do sklepení, kde jsme se zamkli. Dveře do domu se už totiž po několika narušení pomalu schylovali k rezignaci.