„Vždyť jsme to probírali stokrát," podotkla jsem si pro sebe poněkud popuzeně a přejela červeně zabarvené testy pohledem. Bylo pro mě někdy opravdu těžké pochopit, že ne všichni milují francouzštinu tak jako já. Ovšem... člověk k té lásce možná doroste časem.

Obvykle bych jim to moc ráda vysvětlila znovu, ale jakkoliv jsem se měla přimět k naplánování hodiny a jejímu rozvržení, potýkala jsem se s nechutí. Na druhou stranu, vánoční prázdniny se blížily, kdo by se učil? A byť jsem na Vánoce neměla ani pomyšlení, čas byl nekompromisní protihráč.

Většinu mé mysli zabírala Hana. Už týden nebyla ve škole. Přišlo mi to zvláštní, poněvadž jsem si byla jistá, že by se mi ozvala, kdyby se něco dělo... nebo ne? Kousla jsem se do rtu, mezitímco jsem křečovitě svírala svůj telefon mezi prsty. Nikdy jsme si totiž neřekly, že mezi námi něco je. Zkrátka to tak bylo a ani jedna z nás nepotřebovala ujištění. Myslely jsme stejně, byly na stejné vlně. Dorozumívaly jsme se beze slov. Někdy jsem si kvůli tomu připadala znovu jako náctiletá. Připadalo mi to až směšné. Zoufalé. Trapné.

Vydechla jsem a začala jsem opravovat zbytek písemných prací. Během okamžiku mi však došlo, že se mé myšlenky rozutíkají jinde. Automaticky jsem projížděla řádky, papíry, jejichž písma se od sebe lišila, ale to bylo vše, co jsem vnímala. Nejspíš proto jsem se energicky natáhla po mobilu hned, jakmile mi cinklo upozornění SMS zprávy.

Přijdu pozdě večer, musím zpracovat koncept pro šéfa, nečekej na mě, Viktor.

Jeho jméno na displeji by mě s přehledem donutilo mrštit tím krámem o stěnu. Zmohly se mě vzpomínky na uplynulé dny a ty mě donutily svěsit hlavu a vjet si rukou do vlasů.

K čertu! K čertu! K čertu s ním! Nelíbilo se mi, jakým způsobem se náš vztah odvíjel. Cítila jsem se jako jeho služka, která poslušně čeká doma na svého „miláčka". Odporovat jsem tomu mohla jakkoliv, ale kdykoliv jsem to téma zmínila, že nejsem přece žádný jeho otrok, který mu bude vařit, uklízet, prát nebo snad žehlit, byl oheň na střeše. Začali jsme se hádat, což skončilo tím, že na mě sáhl.

Nenáviděla jsem se za to. Byla jsem znechucená a plná jedu. Zaškubala jsem se za vlasy, ale ani tohle potrestání mě nedonutilo se vrátit ke své práci. Haničko, prosím, vrať se, žadonila jsem v duchu, jenže nikdo do mých dveří nevpadl. Všude bylo ticho a liduprázdno. Venku byla tma a já si uvědomila, že se svou pozorností nic nezmůžu.

Jakmile jsem dojela domů, dostala jsem neutuchající chuť na palačinky. Jenom pro sebe. Ať už za to přijde jakýkoliv trest. Co horšího mi ještě může udělat?

Sešla jsem po schodech do sklepa a než jsem se prodrala k cíli, připomnělo mi to nutnost úklidu, který jsem už dlouhou dobu odkládala. Člověk tudy nemohl ani kolikrát normálně projít, aniž by o něco nezakopl.

Otevřela jsem výklenek, kde jsme měli marmelády. Když jsem se rozhlédla po poličkách nahoře a v úrovni mých očí, některé zavařovačky mě řádně znechutily. Byly teda pěkně zaprášené. Jak dlouho to tady proboha leží?

Dřepla jsem si, abych se podívala na ty, které jsou dole. Vypadaly mnohem zachovaleji a taky jsem na některé z nich napsala datum. Jenže to, čeho jsem si při svém zkoumání nádob všimla, mi vyrazilo dech. Vyděšeně jsem se odsunula dál, avšak když mi došlo, že to nemůže být nikdo jiný, než Hanička nebo to, co z ní zbylo, mé tělo se dostalo do křeči.

„To ne ... prosím," oněměle jsem k ní natáhla ruku. Pohladila jsem ji po dlani, abych zjistila, jestli si má mysl nevymýšlí, ale bohužel – nevymyslela si to. Byla studenější než samotná královna Smrti.

„Ne, ne, to nemůže být možné, Hani, prosím...prosím tohle ne," po tvářích mi tekly další a další slzy. Její krev stékala po tvářích dolů až na zem.

Vědomí mě trklo k osobě, která za tohle způsobila. Nechtěla jsem to zhaslé slunce nechávat samotné, ale musela jsem. Vymotala jsem se ze sklepa a vyběhla do schodů co nejrychleji to šlo. Neměla jsem páru o tom, kolik může být hodin. Nevěděla jsem, jak daleko Viktor je nebo snad kolik času ještě mám. Srdce mi bilo jako splašené, ale musela jsem zavolat policii dřív, než se jí zbaví.

Dřív, než se dostane on ke mně.

Což nebude dlouho trvat.

Do dveří se totiž vkradl klíč, jež vyvolal zvuk rozléhající se celým domem.