Znáte ten pocit, když se neprobudíte ve své vlastní posteli? Když první, co uvidíte, jakmile otevřete oči, není strop vašeho pokoje, ale černý pavouk lezoucí po rozrostlé pavučině v úzkém prostoru, kde na váš čich útočí vlhkost spojená s pachem krve?

Abych se přiznala, taky bych tenhle pocit raději neznala. Jenže se to opravdu dělo. Zvedla jsem opatrně hlavu, avšak její těžkost mě donutila to vzdát a vrátit ji zpět na zem. Praštila jsem se? To přece pořád nebyl vysvětlující důvod toho, jak jsem se tady dostala. Hrála jsem s někým nějakou hru? Třeba na schovávanou?

Vždyť poslední, co si pamatuju, je to, že jsme šly s Terezou na jídlo a potom ke mně domů. Ležely jsme spolu v posteli a vnímaly jedna druhou. Celý svět nám klečel u nohou, ale my ho nedokázaly postřehnout. Nebylo důležité, co si kdo myslí nebo snad co je pro nás v životě údajně významné. Sraly jsme na to. Už jsme nechtěly, aby nám někdo linkoval život podle svých představ. A já se mohla zapřísáhnout, že každá vteřina s ní by se dala platit zlatem.

Ať jsem se snažila vzpomenout, jak jsem se snažila, k objasnění jsem nedošla. Nacházela jsem se na nějakém místě, kde byl zatuchlý vzduch a nade mnou se rozkládalo dřevěné prkno. Podlaha byla hladká, zaryla jsem do ní nehet, abych zjistila, co to může být. Svým způsobem mi to připomínalo linoleum, prosáklé vodou ze vzduchu.

„Ne, Viktore, přestaň!" uslyšela jsem tlumený křik, který dočista propíchl mé uši. Tereza. Začala jsem panikařit. Dech se mi zrychlil, a jakkoliv jsem se snažila se na něj soustředit a zpomalit jej, utíkal dál jako splašený kůň. V hlavě se mi šíleně točilo, a i když se mi do krve vyplavoval adrenalin, všechno se mi nakonec ponořilo do temnoty. Do toho druhu temnoty, v níž nikdo nechce být sám.

----------------------------------------------------------------------

„Vstáváááme," protáhl mužský hlas těsně vedle mého ucha. V životě jsem ho neslyšela. Jakmile jsem se však vzpamatovala z jemného oslepení světlem, pochopila jsem všechno. Teda... téměř všechno. Ne, počkat, vlastně nic.

Nepříčetnost v očích Terezina manžela mi však dávala najevo, že tohle můžou být mé poslední minuty, ne-li vteřiny, života. Opravdu jsem potřebovala vysvětlení? Jediné, po čem jsem opravdu lačnila byla přítomnost Terezy, která je naprosto v pořádku. Žádné znepokojující volání o pomoc, které děsilo i ty nejoptimističtější.

„Pospinkala sis?" zeptal se jemným způsobem, který i přes svou jedovatou milost působil maniakálně. Zápěstí jsem měla svázané za zády opěradla židle a končetiny byly spoutané s jejími nohami. Mohla jsem hýbat jenom hlavou. Vůbec nejtěžším tělesem, které jsem opravdu cítila. Musela být zraněná.

„Co ode mě chcete?" vydala jsem ze sebe, ale znělo to, jako kdyby se ta slova ozvala z druhé části pokoje. Pokoje... Pozastavila jsem se nad tou myšlenkou a rozhlédla se. On mi totiž na nic neodpovídal. Stál u nějakého regálu a něco tam začal zkoumat. Byl to čas, který jsem hodlala využít.

Kolem dokola byly poličky s různými sklenicemi veškerých velikostí a šířek. Dva vchody, které vedly do jiných částí suterénu a pár dveří, které vedly neznámo kde. Jejich lak se odlupoval a padal dolů. Vládl tu chlad a vlhkost, asi tak jako ve většině sklepech na světě. Jenže žádný na mě nepůsobil jako takové bludiště. A to jsem ještě ani nebyla na průzkumu.

„Hmm," sepjal ruce, když ho hraní na bobříka mlčení přestalo bavit. Obrátil se ke mně a přihnal se jako velká voda. Pevně mě chytl za bradu a stiskl ji jako kdybych tam žádnou čelist neměla. Přibývající bolest se spojila s aktuální a stokrát se znásobila. Naletělo na mě tisíce včel a všechny svým žihadlem napřed.

„Já si myslím, že to moc dobře víš," pustil mě a já se ze strachu, že by jakýkoliv pohyb mohl všechno zhoršit, ani nehnula, „ale nejsem přece žádný netvor, takže ti to milerád řeknu," opět se usmál během toho, co mi prskal do tváří. Jeho dech zapáchal. Natahovalo mě z toho, i přesto jsem se mu však dívala s veškerým vzdorem do tváří. Z bolesti jsem se dostala ke vzteku a odporu, který ve mně rostl s každou uplynulou myšlenkou na Terezu. Na jejím těle bylo plno modřin, šrámů. Její oči plné slz z té neutuchající bolesti, když s ní hodlal mít sex nehledě na tom, jestli chtěla nebo ne. A přesto všechno nechtěla na policii. Už ji asi nepochopím.

V životě jsem v sobě nenacházela takový hněv jako teď. Byl koncentrovaný v každé části mého zdegenerovaného těla a nechtěl se držet zpátky. Stiskla jsem čelisti k sobě, abych věděla, jak na tom jsou. Něco hrozného, co bych nedokázala přežít, to zrovna nebylo.

„Je vdaná, holčičko drahá. A to znamená, že se kolem ní nikdo další motat nebude. Čemu přesně si na tom nerozuměla?" zvyšoval hlas a ani jednou nemrkl.

„Možná tomu, že asi není šťastná, když vlezla do postele se mnou," ušklíbla jsem, když jsem vyrukovala se svou odpovědí a spatřila jeho zaražený výraz. Chtěla jsem si s ním hrát. Chtěla jsem s ním vyjebat přesně tak jako on vyjebal s ní. Chtěla jsem pomstu a krev. Co na tom, že bude má.

„Ne, ne, ne," opakoval neustále. Obešel mě a já ho částečně následovala pohledem.

„Byla fakt úžasná, kámo. V životě jsem nezažila takový sex. Teda... nejen proto, že je vůbec moje první holka, ale taky proto, že její rty byly fakt dokonalé, a mooooc šikovné," užívala jsem si každé slovo vyplavené vzpomínky, která se mi odehrávala v mysli.

Ach to mužské ego. Toužila jsem proříznout jeho slabiny a nechat ho krvácet.

„Častokrát mi říkala, že jsem v posteli mnohem schopněj..."

Přerušila jsem svůj požitkářský monolog svým vlastním výkřikem. Škubl mě za vlasy a hlavou mi tak prostoupila vlna bolesti. Stále je držel a tahal za ně čím dál tím víc. Po snad hodinové prodlevě, která trvala ve skutečnosti jenom pár vteřin, mi je opravdu vytrhl, což jsem nepoznala jenom kvůli tomu, že mi s nimi zamával před obličejem, ale taky kvůli nepopsatelné ráně, která mě záhadně neposílala do bezvědomí.

„Myslíš si, že jsi tvrdá?" pošeptal mi opět do ucha. Kopl do mé židle, která se se mnou zhroutila na zem. Jestli mi ten pád rozdrtil jakoukoliv část těla, pak ať. Teď už na ničem nezáleželo. Veškerou bolest jsem soustředila na něj. Pusu mi nerozbil, a to byla jeho největší chyba.

„Myslím si, kámo," těžce jsem vydechla, „že ten tvůj tvrďák v kalhotách ji z reality nikdy nevyrval. Natož tvá osobnost, která je ještě chudší než bezdomovec na..."

Chytl mě za hlavu a začal s ní třískat o zem.

V systému nemohli být dva dominantní. Jeden z nás musel zemřít.

A byla jsem to já.