Užíralo mě to od prvních hodin výtvarného kurzu, na nějž jsem se přihlásila v srpnu. Chtělo to utéct ven, a uteklo – spolu s posledním výdechem mého zatvrzele „normálního" já. V hlavě se mi odjakživa odehrával kolotoč povinností a toho, co mám být a jak bych se měla chovat k sobě nebo druhým. Točila jsem se s ním podle rytmu, až jsem z něj jednoduše vypadla. Bylo nás tam plno, jenže teď jsem na té zemi ležela zdánlivě o samotě.

Usmála se na mě a zavrtěla hlavou. Nemohla tomu uvěřit.

Sevřela jsem druhou paži ve své dlani a zaryla si nehty do kůže. Cítila jsem, jako kdyby se mi do krku dostaly kameny a měly mě nejen udusit, ale i roztrhat. Tereza tehdy uhlazovala papíry, ale ve výsledku se zdálo, že si jen potřebovala ujasnit, co vlastně řekne. Co vůbec můžete říct někomu na „miluju tě," když city neopětujete?

„Nechceš si o tom promluvit raději někde v klidu?" vyletělo ze mě dřív, než stihla cokoliv prozradit. Začínala jsem mít opravdové obavy a tohle byla má poslední jiskra naděje.

„Hani, nemyslím si, že je to vhodné."

„Prosím, dej mi šanci."

„Jsem vdaná, Hani."

„A jsi šťastná?" odpověděla jsem po notné chvíli, kdy jsem nevěděla, co na to říct. Zdálo se však, že to byl pádný argument. Jinak bychom přece do té kavárny nešly... nebo ano? Jak máme vědět, jestli jsme jen nedůvěřiví anebo pochybujeme správně?

Domluvily jsme se na odlehlou městskou kavárnu, která byla snad v té nejvíc zapadlé ulici celého zapadákova. I přes její umístění byla však příjemná a útulná. Nikde nehrála žádná zbytečná hudba a člověk se mohl věnovat přítomnému okamžiku bez jakéhokoliv narušení.

Vysedávala jsem vzadu u stolu pro dva a vyčkávala jsem na její příchod. Ruce mi zahříval heřmánkový čaj, na jehož hrníčku jsem dlaněmi ulpívala možná i proto, že jsem se chtěla spálit. Přítomnost bolesti mi totiž alespoň připomínala, v jaké situaci to sakra jsem.

Šla jsem do ohně. A nebylo cesty zpět.

I když jsme si celé odpoledne povídaly, sem tam to přerušily smíchem, bylo zde něco nevyřčeného, něco, z čeho jsem se vnitřně třásla. Když se po dlouhé době odmlčela a usrkla ze svého zeleného čaje, došlo mi, co to bylo. Neustále mi připomínala, že je starší a učitelka. Naše celá konverzace se točila kolem školy a našich školních úspěchů. Sraček. Bylo mi z toho zle. Nebylo zapotřebí se snažit o připomnění, že jsme se potkaly úplně někde jinde. Už jsem nepotřebovala žádné vysvětlení. A jediná touha, která ve mně opravdu vzrostla, byla odejít domů.

„Myslíš, že bys mě mohla hodit domů?" zeptala jsem se a kývla k situaci venku, kde všemu vévodil déšť, a navíc jsem to odsud měla daleko. Nepochybně v tom hrál i ten fakt, že se mi nechtělo jet hromadnou za pozdního večera. A vzhledem k tomu tahání za nos to byla žádost přiměřená.

„Tak když už se ptáš – myslím si, že by to problém nebyl," pousmála se na mě. Všechno se ve mně sevřelo. Tohle je konec.

Očima jsem z okna sledovala cesty, blikající semafory anebo lidi otrávené z prudkého lijáku, který se rozhodl zasáhnout do našich dnešních životů. Přibližovaly jsme se mé čtvrti. Lhostejnost k mému životu kráčela kolem mě a čekala na moment, kdy jí padnu k nohám. Již brzy.

„Jsme tady," oznámila mi a vypnula motor spolu s navigací, kde jsem ji psala místo bydliště. Prohlížela jsem si vysoký panelák, v němž jsem bydlela sama posledních pár měsíců. Kapky deště bubnovaly na střechu auta jako smyslu zbavené a stékaly dolů po oknech. Stáhla jsem si rukávy více na ruce a překryla jsem si kapucí hlavu.

„Tak teda děkuju."

„Hani, nezlob se," spustila na mou ironii v hlase, „prostě to nejde. Nejsem tvá vrstevnice, byly by z toho problémy. Cožpak ty nemáš strach?" dívala se před sebe. Ani do očí se mi nemohla podívat. Dala jsem jí pusu na líčko a potichu jsem řekla: „Ty bys mi za to stála, Terezo."

Obrátila na mě nesmělý výraz a zadívala se mi do očí. Mohly jsme tam takhle sedět i minuty. Nakloněná k ní jsem téměř dýchala stejný chladný vzduch jako ona. Déšť venku neustával, a naopak se zdálo, že sílil. Její pohled sklouzl níž, pravděpodobně k mým rtům, po nichž mi ostýchavě přejela ukazováčkem. Jemně jsem je otevřela a neuhýbala z jejích očí.

Působila jako dítě, které je zvědavé, ale zároveň se bojí. Ladně jsem si přesedla na její klín. Instinktivně mě objala kolem pasu, čímž si mě přitáhla blíž, a jemně mi přejela po zádech. Kapuce mi sklouzla z hlavy dolů.

Se zavřenýma očima mi na záda melodicky různé obrazce a já si užívala každý dotek plný jedinečnosti. V duchu jsem ji prosila o polibek. Prosila jsem všechny svaté, jenže nic nepřišlo. Otevřela oči, usmála se na mě a tím to skončilo.

„Bylo to hezké odpoledne, děkuju, Hani."

Já ti děkuju. Za všechno šílené, co jsi mi nakonec vnesla do života.