Do nového dne mě přivítala bouřka a ranní tma linoucí se z okna s výhledem do ulice. Déšť bubnoval do parapetů jako smyslů zbavený a já se nemohla radovat více. Ležela jsem na pravém boku a mohla pozorovat, jak se Tereze třesou oční víčka, nebo jak je otevírá. Poskytlo mi to tak výhled na les protkaný harmonií. A potom jsem spatřila něco, co už jsem u ní dlouho neviděla.

Úsměv. Nefalšovaný úsměv, který mi zakryla peřinou. Ze studu snad?

„Promiň," zamumlala do přikrývky. To mě donutilo se usmát taky, ale deku jsem z jejích rtů odtáhla, poněvadž hned potom jsem na ně vlepila polibek. Měla je jemně oteklé a načervenalé. Jako kdyby na sobě měla pořád rtěnku, ale vlastně ne.

„Nemám s ženami žádné zkušenosti."

„Všimla jsem si," uchechtla jsem se, ale mé pobavení nešlo z žádné škodolibosti. Možná, že jsme nejdříve obě dvě trochu tápaly, ale stejně to byla jedna z nejlepších nocí v mém životě. Mělo smysl si cokoliv vyčítat, když toho člověka milujete a navzájem jste si důvěřovali takovým způsobem, že jste si dovolili spolu strávit noc? Jednoznačně jsem si myslela, že ne.

Pohladila jsem ji po tváři, kterou jsem potom jemně obstarala motýlími polibky.

„Teri, ničeho z toho nelituju. Není za co se stydět," pousmála jsem se a políbila ji na nose. Nahmatala mou ruku a stiskla ji. Přikývla a přitulila se ke mně. Kdoví, kolik času jsme ještě měly. Bylo mi jasné, že budu muset posbírat věci z židle, kam jsem si je v noci po sprše hodila, jenže teď jsem chtěla Terezu vískat ve vlasech a dělat, že nejsem na žádné exkurzi, že není učitelka na mé škole, ale žena, která se mi připletla do cesty života.

---

„No paráda. Neříkala jsem, ať mi ty cucfleky neděláš?" vyprskla na mě z koupelny, když jsme se převlékaly. Zasmála jsem se pro sebe, když jsem se soukala do džínů, což ji pravděpodobně neušlo, protože mě chytla kolem pasu a potom mě začala lechtat. Málem jsem sletěla kvůli tomu, že jsem se neoblékla úplně, ale vítězství z mého úsměvu patrně sršelo dál. Věděla jsem, se mi do útrob vkradla lhostejnost, ale včera jsem si ji nebyla vědoma. Byl to pro mě důkaz, že se mi nic z té noci nezdálo.

„Pardon, no," úsměv mi stále pohrával na rtech, i přestože jsem se k ní otočila čelem. Poslední polibek a zase se rozejdeme jako student přerostlý a učitelka prvního ročníku. Nic víc. Jak praštěně to znělo a jak reálné to bylo.

„Tak já fičím," vydechla jsem a vzala si malou kabelku, kterou jsem si sebou včera vzala do klubu. Cítila jsem se jako když jsem se vracela domů po bouřlivém útěku. Provinile, ale hrdě. To vše jenom do onoho momentu, než jsem se setkala s pohledem mého otce. V tomhle případě však učitele Petra Opletala. Dovřela jsem dveře a zvedla si ramínko tílka, které mi zvýrazňovalo postavu. Nehledě na to, jestli se mi do tváře vkrádal stud, nebo ne, byla jsem přistižena.

„Dobré ráno... byla jsem.. byla jsem si pro náplast, odřela jsem si kotníky," vykoktala jsem ze sebe první výmluvu, která mě napadla. Turistika v Praze, no možná kdekoliv se školou, byla vždycky náročná. Opletal se jemně zamračil, když mu stejně jako mě došlo, že jsem na boso a žádné boty nemám. To samé platilo o náplastech. Do prdele.

„Zapomněla sis..." vyšla z pokoje Tereza a v ruce držela mé kecky, avšak hned jakmile spatřila Opletala, zmlkla.

„Děkuju vám..." přebrala jsem si je a aniž bychom si řekly něco víc, Tereza za sebou dveře uzavřela.

„Půjdu si zalepit ty kotníky..." zakecala jsem to a rychle jsem proběhla chodbou ke schodišti, abych se mohla dostat do pokoje. Nebyl tak blbý, aby neviděl, že jsou mé kotníky víc než v pořádku.

„Hano?" dohnal mě a mě to donutilo se na schodech v patře nad ním se zastavit a podívat se škvírou dolů. „No?"

„Nedělej ze mě pitomce, prosím. Nejsem slepý... zatím teda," zacukaly mu koutky, než se odebral dál do jídelny, která byla v přízemí. I přestože nebyl pitomec, ve svém popírání bych v ten moment rozhodně nepřestala. Pořád to mohlo být horší, uklidňovala jsem se v duchu. Představa zvědavé Popecké, která měla díky Bohu pokoj na druhé straně hotelu, by mi pravděpodobně dělala vrásky ještě celý zbývající čas výletu. Byla prvotřídní drbnou. Na domněnkách, které si dokázala všemožně pokroutit či snad zkroutit, stavěla celé vzdušné zámky, kterými pak krmila učitelský kolektiv. A kdoví, třeba nejen ten učitelský.

Když jsem za sebou vyčerpaně zavřela dveře našeho pokoje, div jsem se po nich nesesula dolů. A i přestože jsem jsem spala jako zabitá, příval adrenalinu z překvapení učitele na chodbě mě dokázal úplně sešrotovat.

„Kde jsi u všech všudy byla?" vyhrkla na mě Ester, která mě div nepřizabila v úzké předsíni dveřmi od koupelny.

„Tady... už jsem byla na snídani, víš?" Je zajímavé, jak člověk někdy musí lhát, aby se vyhnul pravdě.

„V tomhle, jo?" kývla k mému ohozu na „prvotřídní" pařbu, než na poklidnou snídani.

„No ... jo, jasný. Si myslíš, že se ti číšníci sbalí sami?"

„Do prdele," zaúpěla jsem, když jsem se cestou praštila o roh stoličky, pod nějž jsem původně chtěla jenom hodit boty. Takhle se mi odměnil.

„V tom souhlasím, někteří kluci nevidí hezkou holku ani když ji mají přímo před ksichtem," ozvala se Klára z ložnice. Ester mým kecům ale nevěřila, nikdy. Což možná bylo její plus, ale zároveň mínus.

„Táhne z tebe její parfém, kecko," prohodila ke mně šeptem Ester, což mě donutilo na ni překvapeně vyvalit oči. Ovoněla jsem se jím, než jsem odcházela. Otázkou však bylo to, proč musela být moje nejlepší kamarádka taková agentka. Podezírala by mě stejně, kdyby nic nevěděla?

„A jak vůbec víš, jaký má?" odsekla jsem a uvolnila jsem jim prostor, aby se mohly obout.

„Protože má moje matka úplně ten samý. A děsně mi smrdí... Koupelnu máš volnou, my jdeme na snídani..." zazubila se a vyběhla energicky na chodbu. Zrzavé vlasy měla stažené ve francouzských copech a byla už celá načančaná. Já měla chuť padnout do postele a zůstat v ní už navždy. Klára mi věnovala spiklenecký výraz a vyšla za Ester.