Kontrast historického centra a prochcaného metra vytrhlo nejen mé čichové buňky. Nápor informací jsem přestala poslouchat někde u první prohlídky, takže jediné, co mě opravdu zajímalo, a co jsem si chtěla uchovat, byly dojmy, scenérie Prahy, na níž se nám čas od času během procházky naskytl pohled. Ta chůze se někdy stávala až nekonečnou, ale pochopila jsem, že to je zkrátka typické u jakýchkoliv výletů do Prahy. Ať už to bylo minulý rok, či teď. Nasála jsem trochu čerstvého vzduchu a zaradovala se, když jsme se uchýlili do hospody na nějaké teplé jídlo.

Nejšťastnější okamžik však stejně nastal v moment, kdy jsme se dostali do hostelu, v němž jsme měli zařízené ubytování. Prakticky první věc, kterou jsem udělala, když jsme vstoupily do pokoje, bylo ulehnutí do postele. Zprvu jsem myslela, že se do ní propadnu, ale pružina matraci mě poslala zpátky. To teda bude noc, zasmála jsem se v duchu sama sobě.

„Spím u okna," zapištěla Ester a následovala mě.

„Aha, takže já budu jako šunka mezi dvěma sendviči, super, paráda."

„A co se ti na tom nelíbí, kočko?" ušklíbla se Ester. Lehla jsem si na bok a podepřela si hlavu.

„Nemusíš se bát. Já na tebe rozhodně nesáhnu," vyplázla jsem na Klárku jazyk.

„Já už si tak ale jistá nejsem," pokračovala Ester se smíchem na rtech. Klárka tam chvíli stála jak přimražená, ale nakonec skočila na Ester jako kdyby byla na trampolíně. „Tak ty takhle, jo? Na svou nejlepší kámošku bys chtěla vyjet, jo?"

„Dobře, dobře, nech toho!" zmítala se Ester pod Klárkou, která se ji snažila pravděpodobně zlechtat k smrti. Převrátila jsem se na záda a vydechla jsem. Venku už byla tma a měli jsme v podstatě volno, s tím, že teda musíme zůstat v pokojích. Jenže... já chtěla jít ven. Problémem bylo, že ty dvě komediantky tři metry ode mě byly až moc slušné, aby se mnou někde vyrazily. A nevím, jak moc zkažené na to, aby mě neprozradily.

Toužila jsem ten den spláchnout čímkoliv. Prahla jsem po tom, abych ze sebe vytancovala ten chtíč, který se po mně sápal každou vteřinu, kdy jsem stála vedle Terezy, aniž bych se jí mohla dotknout. Cítila jsem tu energii, aniž bych potřebovala skutečný kontakt. I přesto jsem si jej přála. Cítila jsem se jako v bludném kruhu, který nemá ani konec ani začátek. Nebylo vchodu ani východu. Konec byl neexistující stejně jako jeho oponent začátek. Společně splynuli a tvořili jedno.

Potřebovala jsem to smazat. A nenapadala mě žádná lepší výmluva než ta, že jdu řešit něco s učitelkou. Pokoje už kontrolovali, seděli na vínku v restauraci vedle a mě nemuselo trápit, že by skončili dřív, než bych se vrátila. Cestou do ubytování jsme minuli bar, který vedl do sklepení a abych vám nekecala, hned jsem věděla, že se do něj ještě vrátím.

Neonově zelený název baru ozařoval tmavou ulici, kterou se snažilo vyzdvihnout světlo pouličních lamp, ale zdálo se mi, že marně. Jako kdyby je zalehl pokles energie, která se rozhodla být v téhle čtvrti trvalá. Prošla jsem kolem dvou chlápků, kteří pokuřovali venku, dovnitř a sešla pár schůdků. Okamžitě mě ohlušila hudba, jež vycházela z nástěnných reproduktorů.

Už ani nevím, v jakém sledu se co dělo, ale dvě tři piva jsem vypila jako kdyby nic. Ceny byly trochu přepjaté, ale omluvila jsem si to nálepkou ‚Praha,' protože co jiného by se dalo čekat? Nebyla jsem nikde na nějaké vesnické kalbě. Tohle bylo trochu jiné... Týpek za zády podával druhému pervitin. Na záchodech jsem potkala slečnu, která si jela první lajnu do pravé nosní dírky, aniž by ji má přítomnost jakkoliv překvapila či donutila se zastavit. Jen jsem čekala na to, kdo si bude píchat heroin, ale... to asi jindy. Praha...

„Slečnooo, občankuuu," ohákl se mi kolem krku přiopilý Libor. Debil. Dala jsem mu ruku pryč a hodila do sebe půlku.

„Pojďte tancovat, děcka," protáhla jako malé dítě Laura a zatáhla nás oba za ruku. Otřela jsem si pusu a už jsem se zmítala v nepojmenovatelném žánru hudby. Chvílemi jsem dostávala pocit, že mě posedl ďábel, ale potom mi došlo, že jsem jím už byla dávno. Teď jsem jej nechala mluvit. Třásla jsem hlavou a nechala dlouhé vlasy řádit všude okolo mě. Gumičku jsem už dávno ztratila, kdoví, jestli mi někdo ty vlasy rozpustil či jestli ta guma nevydržela můj scénický tanec. Byla jsem žena. Cítila jsem se tak a byla jsem na to pyšná. Milovala jsem své křivky a vlnila se v davu lidí.

Jenže i to dobré musí jednou skončit. Zaplatili jsme a jakmile nás profackoval čerstvý chladný vzduch, připomněli jsme si, kolik je hodin. Panika v očích mých spolužáků mě opravdu pobavila, ale mátová žvýkačka nás všechny trochu probudila. Úzkosti však dolehly i na mě, když jsme na recepci hostelu spatřili naštvanou Terezu. Protáhla jsem zmučeně a snažila se přežít její pětiminutové kázání, po němž jsem si myslela, že nás prostě pošle na pokoje. A vskutku poslala.

Až na mě.

„Ty tu počkej, Hani." Falešně jsem se pro sebe usmála, než jsem se obrátila zpět k ní. Nechtěla jsem se jí podívat do očí, nechtěla jsem nic. Zapomněla jsem, alespoň na tři hodiny jsem nevěděla, kdo jsem nebo co tady dělám. Vypustila jsem všechny ty myšlenky, které napadaly mou mysl čtyřiadvacet hodin denně. Ale teď? Teď byly do prdele všechny zpátky. Zhroutily se na mě jako lavina a zavalily celou mou maličkost.

„Co chceš?" vyprskla jsem, když jsem slyšela zabouchnutí dveří od pokojů.

„Co to mělo sakra znamenat?"

„Co přesně?"

„Mstíš se mi?"

„Co? Za co?"

„Až tohle zjistí Petr nebo Věra, tak to bude utrum s výlety pro ostatní, jsi pyšná?"

„Je mi devatenáct a jim osmnáct, co máš za problém?"

„Jsme za vás zodpovědní."

„Věř mi, že kdyby se mi něco stalo, všem by to bylo u prdele. A co se týče Libora a Karolíny... no, svět na nich moc nezbohatl."

„Jak můžeš být tak bezohledná?"

„'Jak můžeš být tak bezohledná?' Děláš si srandu? Ignoruješ mě a jsi celý den, co den, týden, jak psí čumák... já, že jsem bezohledná, tyvole," opřela jsem se o stěnu a položila si ruce na kolena, abych mohla zvládnout tu vlnu vzteku.

„Nechci to řešit tady."

„Hohooo.. Nehodí se ti to? A kdy by se ti to hodilo? Máš ještě v tom svém nabitém kalendáři prostor pro svou osobní děvku? Ne, počkej, na utěšování teď máš svého manžela, že?" jízlivě ze mě lezla veškerá ta zlost, která se mě držela poslední dny. Zlost ve smutku. Smutek ve zlu.

„Hani, jak tohle vůbec můžeš říct."

„Protože to je to, co pro tebe jsem. Nic víc. Až ho budeš mít plné zuby, zase za mnou přilezeš. Jednou nemáš problém se se mnou vykousnout před školou, jindy bys mě nejradši odstranila z povrchu. To je celý. Konec pohádky." Přestřelila jsem. Věděla jsem to. Ale nebyla jsem si toho tak vědoma, abych se mohla omluvit. Neměla jsem na to energii.

Beze slov mě zatáhla za ruku a já šla nehledě na to, jak naštvaná jsem byla. Šla jsem ne protože bych věděla, co mě bude čekat, ale protože jsem se s ní nechtěla prát na recepci před tou paní, které před chvílí evidentně skončila pauza. A jakmile za námi Tereza zavřela dveře od svého pokoje, mou kamarádkou se opět stala stěna. Konečky prstů jsem přejížděla po chladné omítce. Tma na mě dolehla, a i když jsem si přála, aby zakryla vše špatné, nakonec atmosféru vyplnila zoufalost, která z nás dvou přímo sálala.

„Mrzí mě, že se tak cítíš, Hani," přistoupila ke mně, ale pořád si hlídala svou vzdálenost. Ta její obezřetnost mě dováděla k šílenství. Nevěděla jsem, jestli se zbláznit, nebo utéct.

„Proč mi musíš pořád tak ubližovat, proč, proč, proč?" ptala jsem se plačtivě. Cítila jsem se sama. Jako nikdy předtím. Alkohol ve mně všechny pocity ztrojnásobil, neutlumil je. Celou tu bolest posílil a ta na mě teď jen doléhala. Neopila jsem se do němoty. A tak jsem teď stála naproti své noční můře a nejkrásnějšímu snu v jednom. Ubližovaly jsme si navzájem. Věděla jsem, že půjdu hrát hru, jejíž pravidla mi nejsou známa, jenže jedna věc je hrát a druhá věc je prohrávat.

„Hani," přišla ke mně a chytla mé tváře do dlaní.

„Proč?" pohladila mé rty ve snaze je umlčet. Jenže vzlyky si našly cestu ven i přes její úpornou snahu. Milovala jsem ji. Tak neskutečně moc. Podlamovala se mi z ní kolena a padala jsem jako bezbranná do rukou únosců rozumu.

„Čeho se pořád bojíš?"

„Přijdu o práci... manžela... a ... o všechno..."

„A co, Terezo?" opřela jsem se o stěnu a přitáhla si ji za sáčko, které na sobě ještě pořád měla. „Řekni mi pořádné proč," zašeptala jsem zastřeně. Jako kdybych stála v oparu něčeho, co dokonale otupovalo mé smysly. Byl to alkohol nebo ona? Co ve mně vyvolávala?

„Já.... nevím." V jejím hlase byla cítit panika a úzkost, jenže její tělo tomu neodpovídalo. Tisklo se ke mně. Bojovala sama se sebou a já už nemohla to napětí vydržet. Přirazila jsem ji ke zdi a polapila její rty do svých.

„Nikdo ti neublíží, Teri," zamumlala jsem a přitáhla si ji za pas ještě blíž. Rukou jsem jí vjela do vlasů a stiskla je. Její prameny mi ale stejně protekly mezi prsty. Ani to mě však neodradilo. Věřila jsem si. Možná víc, než bych měla, ale v ten moment mi to nepřišlo důležité. Naše těla hrála stejnou skladbu, která brala na intenzitě. Rozum se vytrácel a pudy převzaly vedení. Byla jsem postrčena k posteli, ale nebyla jsem tou, která do ní byla shozena. Tereza ve mně probouzela něco, co nemělo lidskou podobu. A já tu stvůru nechala přebrat veškerou mou kontrolu. 

-----------------------------------------------------

Zdravím u nové kapitolky. Dneska nám studenti trochu řádili, jenže upřímně se jim ani nedivím. Dokážu si představit, že po celodenním žvanění profesorů a průvodců potřebují studenti vypnout. A každý tu formu „vypnutí" má jinou. :D Vztah Terezy a Hani se nám začíná pomalinku rozvíjet, tak... kdoví, kam nás to zavede a jestli vůbec někam. :)

Užívejte prázdniny, dovolenou, volno

-Cath