Jonathan byl zpět teprve několik týdnů, ale připadalo mu, jako by to bylo deset let, co byl doma – vlastně to tak bylo. Rodiče byli v šoku, když ho spatřili živého, ale radost z jeho návratu překryla všechny otázky. Po jeho zmizení před deseti lety ho považovali za mrtvého. Nyní, když stál před nimi, nedokázali zadržet své emoce. Přijali ho s otevřenou náručí, ale Jonathan si uvědomoval, že to znamenalo i jejich starostlivost a neustálý dohled. Každý jeho krok byl pod drobnohledem, a jakmile zjistili, že ho skutečně mají zpět, nechtěli ho pustit ani z dohledu.

Jonathan neřekl rodičům všechno. Nebyl na to připravený. Neřekl jim o tom, kde byl poslední roky, ani o tom, že jeho život nebyl tak jednoduchý, jak by si mohli myslet. Ale hlavně jim neřekl o Eliotovi. Nevěděl, jak by to vzali, a tak se rozhodl tajit to. Eliot byl jeho útočiště, jeho útěk od všech vzpomínek a starostí. Pokaždé, když měl příležitost, vyplížil se z paláce, aby mohl být s ním. Toho večera udělal to samé.

Jonathan otevřel okno svého pokoje a opatrně se vyhoupl na parapet. Když uslyšel, jak strážní procházejí kolem, přikrčil se, aby ho nespatřili. Jakmile byli pryč, rychle sešplhal po zdi dolů. Připadal si, jako by byl zpátky v době, kdy byl dítětem a utíkal na dobrodružství do lesa. Zhluboka se nadechl, když se konečně ocitl na pevné zemi. Byl volný. Rozhodl se, že nasedne na koně až dál od paláce, aby nebudil zbytečné podezření. Procházel tiše mezi stromy, šel přes ztemnělé zahrady, až dorazil k místu, kde ho nikdo neviděl.

Kůň na něj čekal. Jonathan na něj vyskočil a nechal ho kráčet lesem. Při pohledu na stromy, které se lehce kývaly ve větru, se cítil klidně. Vzpomínky na jeho temné dny byly sice stále čerstvé, ale tady v lese měl pocit, že ho nic nedostihne. Připomínalo mu to jeho čas v močálech, i když teď měl pod sebou živého koně a ne přízračného tvora z jeho minulosti. Bylo to jako by se konečně vrátil do světa živých.

Jakmile dojel na kraj lesa, zahlédl v dálce koně. Poznal ho okamžitě. Byl to Eliotův kůň. Jonathan seskočil ze svého a tiše kráčel ke svému příteli. Eliot seděl v trávě, zcela ztracený v myšlenkách. Jonathan se pousmál, když ho spatřil tak klidného. Eliot nevěděl, že ho Jonathan sleduje, a to byla pro Jonathana příležitost. Tiše se k němu přiblížil, přikrčil se za něj a najednou hlasitě vykřikl: „Baf!“

Eliot vyletěl do vzduchu, vyděšený náhlým zvukem. Otočil se bleskově a pohled, který vrhl na Jonathana, by mohl zabíjet. „Tohle ti neprojde, Jonathane,“ zavrčel a v jeho očích se objevil ďábelský lesk. Jonathan rychle pochopil, že to nebude jen tak a vyskočil na nohy. Utíkal, jak nejrychleji dokázal, ale Eliot ho dohnal a srazil k zemi. „Máš to, zasloužíš si to,“ zasmál se, když začal Jonathana nemilosrdně lechtat.

Jonathan se smál, až ho bolelo břicho, ale snažil se zastavit Eliotovy ruce. „Přestaň, prosím! Vzdávám se!“ prosil mezi záchvaty smíchu. Po chvíli se nad ním Eliot slitoval a nechal ho být. Usmál se, sklonil se nad něj a políbil ho. Jonathan polibek opětoval, cítil Eliotovu blízkost, která ho uklidňovala. V tom okamžiku na světě neexistovalo nic jiného.

Po chvíli se Eliot zvedl a pomohl Jonathanovi na nohy. „Máš pěkného koně,“ poznamenal Eliot a podíval se na hnědého hřebce, který stál opodál. Jonathan se usmál a přikývl. „Je to hříbě mé bývalé klisny. Otec mi ho dal, aby mi připomínal domov.“

Eliot se ušklíbl. „Ale určitě není tak rychlý jako můj.“ Provokoval ho.

Jonathan se zasmál. „To bychom si měli vyzkoušet.“ A než Eliot stačil odpovědět, Jonathan se vyhoupl zpět na svého koně. Eliot se na něj pobaveně podíval, rychle skočil na svého koně a vyzval ho: „Do tvého království, platí?“

„Platí,“ odpověděl Jonathan a oba současně pobídli své koně vpřed. Oba byli rychlí, jejich hřebci cválali bok po boku, zatímco lesem proplétali jako vítr. Na každém kroku se smáli, jako by znovu byli ti bezstarostní kluci, co spolu závodí po rozlehlých loukách. Jonathan cítil, jak adrenalin proudí jeho tělem, ale když dojeli k bránám jeho království, Eliot byl o krok před ním.

„První!“ zvolal vítězoslavně Eliot a seskočil z koně. Jonathan zastavil těsně za ním a smál se.

„Jsi dobrý,“ uznal, a když k němu přišel, políbil ho. V tu chvíli zazněla rána, ostrá a pronikavá jako výstřel. Všechno se najednou zpomalilo. Eliot vykřikl a zakolísal. Jonathan se k němu rychle vrhl a zachytil ho, než mohl dopadnout na zem.

„Co se...“ Jonathanovy oči padly na Eliotovu bílou košili, která byla najednou potřísněná krví. „Ne...“ zašeptal roztřeseně, když si uvědomil, co se právě stalo. Eliot měl střelnou ránu v hrudi. Krvácení bylo silné, červená skvrna se rychle zvětšovala. Jonathan cítil, jak mu po tvářích začínají téct slzy.

„E-Eliote, vydrž,“ snažil se zastavit krev, která proudila z rány. Eliotovy oči byly plné bolesti a strachu. „Neboj se, pomůžu ti, budeš v pořádku... slibuju,“ zoufale špital Jonathan, jeho hlas se třásl strachem. Nechtěl přijít o něho, ne teď, když byli spolu.

Eliotovy ruce zeslábly, jeho tělo se chvělo. „J-Jonathane...“ zašeptal Eliot, krev se mu hrnula z koutku úst. Slzy mu stékaly po tváři, jeho dech se zadrhával, jeho tělo ztrácelo sílu. Nechtěl zemřít. Ne teď, ne tady. Jonathan vzlykal a pevně ho držel, jako by ho tím mohl udržet naživu.

Když Eliotovy oči naposledy zhasly, Jonathan se naplno rozplakal. Klečel vedle těla svého milovaného a hladil ho po vlasech. Sklonil se k němu a políbil ho na rty, ale místo tepla pocítil chlad a chuť krve. Rozhlédl se, ale kolem nich nebyl nikdo, kdo by jim mohl pomoci.

Z dálky slyšel kroky, někdo na něj volal, ale jeho mysl byla zamlžená bolestí. Bratr i sestra se k němu rychle blížili.
.
.
.
.
Ehm... Já nic?

(Já stále nic xd)

960 slov