Eliot nemohl uvěřit, že už to bude měsíc od té doby, co poprvé potkal Jonathana. Přetočil se na druhý bok, jeho tělo se dotklo studené trávy, a snažil se najít pohodlnější polohu. Pohled mu padl na Jonathana, který seděl na okraji mýtiny a s fascinovaným výrazem sleduval podvečerní oblohu. Slunce se sklánělo k horizontu, a jeho poslední paprsky obarvovaly nebe do teplých tónů oranžové a růžové.

Jonathan se zdál být zcela ponořený do svých myšlenek, a Eliot si nevěděl rady s tím, jaký pocit ho zaplavil. Srdce mu bušilo a touha se s ním spojit, sdílet tuto krásnou chvíli, byla silná. „Co koukáš?“ Zeptal se ho s úšklebkem a pomalu se k němu přiblížil, jeho prsty se dotkly jemné trávy.

Eliot stočil hlavu jeho směrem, v očích mu zazářila zvědavost, a usmál se. „Se nemůžu na tebe koukat?“ Odvětil, jeho tón byl hravý, ale s nádechem vážnosti.

Jonathan se zasmál a přitáhl si kolena k hrudi, což mu dodalo pocit bezpečí. „Jestli mě zlochtaš, tak přísahám, že tě hodím tamhle do toho močálu,“ řekl výhružně, ale smích v jeho hlase byl nepopiratelný. Ukázal na nedaleký močál, jehož temná, klidná hladina se odrážela ve slunečním světle.

Eliot pokrčil rameny a zdálky se na něj díval, jeho úsměv se šířil jako jarní slunce. „Ach jo, tak nic no,“ zavrtěl hlavou, přistoupil blíž a s plnou vahou si na něj lehl, zavřel oči a na okamžik se ponořil do klidu.

„Mám tě rád,“ řekl najednou, a jeho pohled se setkal s Jonathanovým, zkoumal jeho bledě modré oči, které mu vždy připadaly jako okna do jiného světa. Když Jonathan zvedl obočí, jeho pozornost se upnula na Eliota.

„Jakou barvu měly tvé oči před tím?“ Zeptal se ho zvědavě, jako by toužil po nějakém tajemství, které by Jonathana více přiblížilo. Jonathan dlouho přemýšlel, jeho výraz se náhle stal zamyšleným.

„Myslím, že jsem měl dřív zelené oči, ale už si to moc nepamatuju, stejně jako si nepamatuju svou lidskou podobu.“ Eliot chápavě kývl, a políbil Jonathana lehce na rty. Jonathan se do polibku usmál, a opatrně se s ním přetočil, takže teď byl on ten nahoře.

„Asi to je hloupá otázka, ale kdy máš narozky, Eli?“ Zeptal se, a jeho váha byla příjemná na Eliotově hrudi. Nevěděl proč, ale jak tam leželi, cítil se v jeho přítomnosti uvolněně.

Eliot se potutelně usmál. „Dneska,“ řekl jednoduše, a čekal na jeho reakci, tušení vzrušení mu projelo tělem. A ta stála za to.

„Dneska?! Proč si nic neřekl?“ Zeptal se s překvapením, a napřímil se, takže mu teď seděl na stehnech. Eliot ledabyle pokrčil rameny. „Nemám je rád, tak je neslavím, proto,“ odpověděl jednoduše, a přitáhl si Jonathana k sobě pro další polibek.

Jonathan mu polibky oplatil, než mu lehce skousl spodní ret, což způsobilo, že Eliot lehce pootevřel rty. Jonathan toho hned využil a vnikl do jeho pusy jazykem. Tak začala jejich malá válka jazyků, oba se usmívali, jak si užívali vzájemné blízkosti. Chvíle byla pro ně oba jako magické zamrznutí času.

Odtáhli se od sebe, až když potřebovali vzduch, oba s úsměvem na tváři. Jonathan se na něj podíval, a pak Eliot začal Jonathana lechtat. Jonathan se začal smát na celé kolo, snažil se donutit Eliota, aby přestal, ale ten se jen usmíval a pokračoval, až mu slzy smíchu začaly stékat po tvářích.

                                -------

Večer, když se noc zahalila do tmy, Eliot se nedobrovolně vzbudil, když ucítil nějaký pohyb vedle sebe. Myslel si, že se Jonathan jen otáčí, ale když viděl, jak naříká ze spaní a třese se, hned pochopil. Tohle neviděl poprvé. Už se to stalo několikrát. Vždycky se ale hned probudil.

Pokoušel se ho políbit, ale Jonathan se prudce od něj odstrčil. Eliot měl co dělat, aby se nepraštil do hlavy. Jonathan se mezitím zvedl a poodešel kousek dál, objímal se rukama a vypadal rozhozeně. Eliot se postavil a rychle k němu došel, objal ho a Jonathan mu zabořil hlavu do krku, zavřel oči. Nebrečel. Jen byl rozhozený.

„Řekneš mi, co se ti zdálo?“ Nenutil ho, ale chtěl vědět, co ho trápí. Jonathan si položil bradu na jeho rameno, oči stále zavřené. „O tom dni, kdy se to stalo. A o tom, co se stalo po tom...“ Jeho slova byla tichá, ale Eliot je slyšel jasně, poslouchal.

Během toho se oba přesunuli zpět k místu, kde spali. Eliot si lehl a nechal Jonathana, aby si mu lehl do klína. Dlouho se díval na noční oblohu, která se zdála být tak vzdálená, a v mysli si představoval, jaké by to bylo, kdyby byli zase normální, bez obav a strachu.

„Myslíš... Myslíš, že se jednou vrátím zpět? Jakože nebudu vypadat takhle a budu tě mít moc rád jako člověk?“ Zeptal se smutně, jeho pohled směřoval na noční oblohu, která se zdála být poseta hvězdami. Každá z hvězd mu připomínala naději, která mu dodávala sílu, i když to vypadalo tak nepravděpodobně.

„Já myslím, že jo,“ odpověděl Eliot, lehl si k němu a přitáhl ho blíž. Tmavovlásek objal druhého chlapce kolem pasu a ještě než Eliot usnul, zašeptal: „Kdybych mohl jen něco pro tebe udělat...“ Jeho slova visela ve vzduchu, zatímco se oba pomalu nořili do spánku, každý s nadějí, že čas přinese odpovědi na jejich otázky a přivede je blíž k budoucnosti, po které toužili.
.
.
.
.

(Doufám že se přepsána verze líbí, můžete mi dát vědět do komentářů. Přemýšlím že do děje dám ještě nějaké kapitoly aby byla kniha delší. Dejte mi vědět co si o tom myslíte)

900 slov