O týden později...

Když se ráno Eliot probudil, očekával, že na něj bude Jonathan opět čekat, jak to měl ve zvyku. Přesto, když otevřel oči, nikde ho neviděl. Zklamaně se podíval k oknu, ale ani tam se Jonathan neukazoval. Nebyl to jeho obvyklý způsob. Závěr, že dnes měl něco důležitého na práci, mu nepřinesl žádné útěchy.

S povzdechem se oblékl a vydal se do jídelny. Jakmile vstoupil, spatřil své sourozence, jak sedí u stolu, smějí se a živě diskutují o dnešním dni. Atmosféra byla plná rodinného tepla, ale Eliot se v tom okamžiku cítil osamělý. Přesto se usmál, aby dal najevo, že je v pořádku, a posadil se k nim.

Po snídani se vrátil do svého pokoje. Vydal se do říše fantazie, ponořen do knihy, ale přesto se jeho myšlenky neustále vracely k Jonathanovi. Jak se blížila sedmá hodina večerní, začal pociťovat narůstající obavy. Jonathan se stále neobjevil, a to mu připadalo zvláštní. Otráveně zavřel knihu a znovu se vypravil do jídelny.

Když přišel dovnitř, zjistil, že jeho bratři a sestra sedí u stolu, avšak Jonathan chyběl. Děti se bavily, ale Eliot se cítil jako outsider. Posadil se na své místo, tichý a zamyšlený. Atmosféra se sice zdála radostná, ale jeho srdce bylo těžké.

„Otče, je pravda, že se v černém lese objevil nějaký přízrak?" zeptal se Noel, Eliotův mladší bratr, a tím na sebe upoutal Eliotovu pozornost. Ten překvapeně vzhlédl a podíval se na otce. Jonathan. Pomyslel si Eliot. Možná proto se dnes neobjevil.

Když král Edwin odpověděl, byl Eliot nervózní.

„Ano, Noele, je to pravda. Ale ne v lese, ale na našem území. Nebojte se, už jsem poslal stráž, aby se o něj postarala," prohlásil král, zatímco se ostatní děti vrátily zpět k jídlu. Eliot se ale cítil stále víc a víc znepokojený. Jakmile dojedl, zvedl se od stolu a zamířil zpět do svého pokoje.**

V pokoji se rychle převlékl a potichu vylezl oknem ven. V noci mu noční vzduch hladil tvář a on se cítil odhodlaný. Přes střechu stájí doskočil dolů, vzal si svého koně a vyrazil k černému lesu. Stíny se v lese prodlužovaly a Eliot se snažil potlačit strach, který mu svíral hruď. Když dorazil, nechal koně na stejném místě jako minule a vyšel do hlubin lesa.

Tmavá tma se nad ním zavíjela a on viděl sotva na špičky svých bot. Každý šelest a zvuk z přírody v něm vzbuzoval obavy. Doufal, že brzy narazí na Jonathana, a ne na něco jiného. Čas ubíhal a po půl hodině bloudění začínal být zoufalý. Když už se chystal to vzdát, znenadání ho něco srazilo k zemi.

Srdce mu bušilo v hrudi a slepě doufal, že to bude Jonathan. Otočil se, ale místo toho uviděl vlka, jak se k němu blíží. Vlk byl impozantní, jeho oči zářily jako smaragdové lampy, zatímco jeho zuby se blýskaly ve slabém světle. Eliot se snažil rychle se zvednout, ale bolest v pravé ruce mu to ztěžovala. Vlk se k němu pomalu blížil, vědom si toho, že jeho oběť nikam neuteče.

Když už se vlk chystal na skok, v tom okamžiku se před Eliota postavil někdo jiný. Eliot vystrašeně vzhlédl a uviděl Jonathana, jak s odhodláním stojí před ním. Vlk se, zaskočený touto situací, otočil a utekl do temnoty. Eliot, osvobozený od strachu, se okamžitě vrhl kolem Jonathanova krku.

„Bál jsem se o tebe. Celý den jsi se neukázal a pak otec u večeři říkal, že se prý stráž postarala o nějaký přízrak. Hrozně jsem se bál. Kde jsi byl?" zašeptal Eliot, zatímco ho objímal. Jonathan se na něj podíval, jeho starostlivý výraz prozrazoval, jak moc mu na něm záleží.

„Chtěl jsi vědět, kde jsem byl. Byl jsem tady. Schovával jsem se před vašimi vojáky. Omlouvám se za to," řekl Jonathan a smutně se usmál. Eliot nečekal na nic a políbil ho na rty. Jonathan byl na chvíli zaskočený, ale rychle se vzpamatoval a oplatil mu polibek.

Po chvíli se však Jonathan odtáhl a ostražitě se rozhlédl.

„Nepůjdeme k tobě? Nevím, jestli je tady pro tebe bezpečno, Eli," řekl. Eliot, jehož tvář se začala červenat, přikývl. Vydali se zpět, kde Jonathan nechal svého koně.

Jakmile dorazili, Eliot koně odsedlal a společně se vypravili po střeše k otevřenému oknu. Vlezli dovnitř, Eliot zapálil pár pochodní, aby osvětlil místnost. Jonathan se mezitím zamířil k jeho posteli.

„Opovaž se! Nejprve si jdi dát sprchu," zašklebil se Eliot, když si uvědomil, jak vypadá. Jonathan se zasmál a otočil se směrem k koupelně. Ještě předtím, než tam vnikl, se na Eliota podíval s úsměvem.

„Půjčíš mi zase něco?" zeptal se. Eliot mu podal hromádku oblečení a Jonathan vklouzl do koupelny.

Eliot se mezitím převlékl do volnějšího oblečení a posadil se na postel, nervózně čekajíc na jeho návrat. Když Jonathan po chvíli vylezl, jeho vlasy byly ještě mokré a kapky vody mu stékaly po ramenou. Došel až k Eliotovi a lehce si lehl k němu do postele. Eliot, povzbuzen tímto gestem, se k němu ihned přitiskl.

„Nejspíš jsem si vytvořil závislost na tvých rtech," vydechl Jonathan, když se zahleděl Eliotovi do jeho krásných modrých očí. Eliot se usmál a odvětil, zatímco se k němu sklonil. „A to je dobře, nebo špatně?"

Jonathan mu rukou prohrábl vlasy a položil dlaň na jeho tvář. V těchto okamžicích, kdy byli tak blízko, se zdálo, že čas se na chvíli zastavil. „Doufám, že dobře..."

Eliotovi se srdce rozbušilo radostí, když si uvědomil, jak moc mu na Jonathanovi záleží. Věděl, že i když se venku v temném lese objevily nebezpečné stíny, tady, v jejich malém útočišti, byli v bezpečí.
.
.
.
.
No to mě zajímá kdo se za mě naučí tu fyziku xd, ale tohle je asi nejdelší kapitola co tady bude.
V příští kapitole asi skočím trochu v čase tak ať víte.

(Další kapitola, napsaná během včerejšího písma xd)

956 slov