Jonathan se cítil v úzkých, když ho Eliot poprvé obejmul. Nejdřív ztuhl, jako by se celý svět na chvíli zastavil, a nevěděl, co si počít. Pak však pocítil příjemné teplo v Eliotově náručí. Uvolnil se a objetí opětoval. Byl to moment, který naplnil vzduch kolem nich neviditelným mostem, který spojil jejich srdce. Když se od sebe odtáhli, napětí ve vzduchu bylo hmatatelné, jako když se blíží bouřka.

Eliot, stále v myšlenkách nad Jonathanovými slovy, se na něj podíval s tázavým výrazem, jehož význam byl jasný. „Takže ty jsi princ?“ zeptal se, jeho oči vyjadřovaly zvědavost a překvapení.

Jonathan si povzdechl, ale v jeho očích byla znát odhodlanost. „No jo, nebo spíše jsem byl. Teď, i kdyby se našel někdo, kdo by mě měl rád, i když vypadám takhle, můj otec by mě k sobě nevzal,“ odpověděl s lehkým tónem zklamání, jeho slova byla jako váha, která se mu usadila na hrudi. Eliot cítil, jak mu je Jonathanova situace líto, a v jeho srdci se rozhostil smutek.

„Ale jak se vlastně jmenuješ? Nikdy jsi mi to neřekl,“ zeptal se Jonathan a jeho zvědavost byla zcela upřímná, jako kdyby se snažil rozlousknout záhadu, která mu ležela před očima.

„Eliot,“ odpověděl stručně, ale s úsměvem, který jakoby osvětlil místnost.

„Hezké jméno,“ zamumlal Jonathan a posadil se do tureckého sedu. Jeho úsměv měl v sobě něco nakažlivého, co Eliota povzbudilo.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se s nadšením, jeho úsměv se rozšířil jako sluneční paprsky po dešti.

„Před těmi deseti lety mi bylo dvacet. Od té doby nestárnu,“ odvětil Jonathan a jeho pohled se zatoulal ven z okna, kde se odrážely vzpomínky na jeho mládí. V jeho hlase byla slyšet jakási touha po normálním životě, ale také smíření s osudem.

„To vážně? Takže kdyby se ti to nestalo, tak je ti teď třicet?“ Eliot se snažil zpracovat tuto informaci, jeho mysl se pomalu snažila přizpůsobit realitě, kterou právě slyšel.

„Přesně tak,“ přikývl Jonathan a jeho pohled se setkal s Eliotovým. „Ale na to se už nedívám. Důležité je, co se děje teď.“

„Nechceš jít ven? Mohl bych ti ukázat království, kde jsem kdysi žil,“ navrhl Jonathan s nádechem nadšení, jeho oči se rozjasnily, jako by objevily ztracenou naději.

Eliot byl tou nabídkou příjemně překvapen. Radostně přikývl a rychle vstal z postele. „A ještě jeden dotaz, kde mám své oblečení?“ zeptal se, když ukázal na košili, která mu evidentně nepatřila.

„Pryč, už bylo strašně špinavé. Dám ti nějaké moje,“ řekl Eliot s úsměvem a hned se vydal ke své skříni. Otevřel ji s nadějí, jako by hledal poklad. Vyndal z ní tmavě hnědé úpletové kalhoty a menší košili, které mu pak nešetrně hodil.

„Nauč se házet, proboha,“ zamumlal Jonathan z postele, pokoušeje se zachytit oblečení. Jakmile to udělal, posadil se a na tváři mu zůstával úsměv.

„Tak se ty nauč chytat,“ vrátil mu to Eliot s úsměvem, a když po něm hodil polštář, Jonathan překvapeně vyjekl a spadl na zem.

Jonathan se rozesmál na plné kolo, a ten zvuk, který se mu dostal na uši, byl jako hudba. Eliota překvapilo, jaký krásný smích Jonathan měl, a na chvíli zapomněl na všechny starosti.

„Kuš, co to placáš,“ prohodil Jonathan, ale smích, který mu vyšel z úst, byl jako melodie.

„Tak to si vypiješ,“ zašklebil se Eliot se smíchem a rychle se zvedl, přiběhl k posteli a zkusil, zda bude Jonathan lechtivý. A hádejte co? Samozřejmě že byl! Jonathan se začal kroutit, smát a prosit, aby ho Eliot nechal.

Jak Eliot postupně viděl, jak je Jonathan roztomilý, začal cíl dál tím míň chápat chápat, proč se ho bál.

Jonathan využil toho, že Eliot není plně soustředěný, a přetočil se. Teď byl on ten na vrchu, zatímco Eliot se na něj překvapeně podíval.

Oba si vzájemně koukali do očí, jako by se jejich světy spojily v jediném okamžiku. Jonathan se k Eliotovi opatrně přiblížil a v tu chvíli spojily jejich rty jako by chtěly sdílet něco víc než jen polibek. Eliot přivřel oči a čekal na Jonathanovu reakci. Když dlouho nic nedělal, zklamaně se začal odtahovat, ale v tom okamžiku Jonathan znovu pohnul svými rty proti těm Eliotovým a jednou rukou si ho přitáhl blíž k sobě.

Eliot se do polibku usmál. Ten moment, kdy se spojili, byl jako kouzlo, které se nedalo popsat. Po chvíli se od sebe odtáhli, aby popadli dech. „Jdeme tedy ven?“ zeptal se Eliot, a Jonathan přikývl.

Rychle se oblékli a potichu vyšli z Eliotova pokoje. Jak se dostali do chodby, vzduch byl naplněn vzrušením a očekáváním. Šli po střeše, snažíce se vyhnout pohledům ostatních, a brzy se dostali do stáje.

Eliot rychle osedlal koně, jeho pohyby byly energické a plné nadšení. Jonathan se na koně nasedl a jejich srdce se rozbušila v rytmu společného dobrodružství. Když se dostali k černému lesu, vzrušení v Jonathanovi vzrostlo. Společně se vydali směrem, kde stálo jeho dávné království.

Jak jeli, Jonathan se rozhlížel kolem a vzpomínal na své mládí, na ztracené chvíle, které mu nyní připadaly jako pohádka. Eliot vedl koně s lehkostí, jeho tvář byla prozářená radostí. Vzduch byl svěží a plný vůně lesních květin, zatímco slunce se prodíralo skrze listy stromů, jako by chtělo osvětlit jejich cestu.

„Jaké to bylo, žít jako princ?“ zeptal se Eliot, jeho zvědavost byla neúnavná.

„Bylo to krásné, ale také osamělé. Měl jsem zodpovědnost, kterou jsem nikdy nechtěl. Každý očekával, že budu dokonalý,“ Jonathan se zasmál, ale v jeho hlase se ozývala hořkost.

„Ale teď jsem svobodný, a to je pro mě to nejdůležitější,“ dodal a jeho pohled se setkal s Eliotovým.

Eliot se usmál, jako by mu Jonathan otevřel novou kapitolu
.
.
.
.
Já vím je to kratší kapitola. Slibuju, že příští kapitolu zkusím udělat delší. Jinak asi tam budou chyby, ale já jsem úplně mrtvá ze školy takže se omlouvám

(Další opravená)

954 slov