Jonathan se probudil v peřinách, zmatený a překvapený. Když se otočil na druhý bok, spatřil vedle sebe Eliota, jak spí čelem k němu. V tu chvíli ho naplnil pocit roztomilosti, ale vzápětí si uvědomil, že s ním leží v posteli, a hned se snažil vymanit z hebkých přikrývek. Pokusil se vstát, ale netušil, že je v dece zachumlaný, a tak se rozplácl na zem jako dřevěná loutka.

Eliota to samozřejmě probudilo. Rychle se posadil, zmateně se na Jonathana podíval a hned na to vyprskl smíchy. Ale když dlouho nic neříkal, Eliot si všiml, že se Jonathan mírně třese. Jeho úsměv rychle zmizel a na tváři se mu objevil výraz starosti. „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho s obavami a přesunul se na kraj postele, aby byl blíž. Když se více zaměřil na Jonathana, zjistil, že se třese kvůli smíchu.

„J-jo…“ stěží dokázal mezi návaly smíchu vyhrknout. Najednou, z ničeho nic, se ale jeho smích utišil a Jonathan se zvedl. Koukl ven z okna a zjistil, že už je den. „To jsem tu byl celou noc?“ zeptal se, a překvapení se mu zračilo v očích. Nikdy si to nemyslel; v lese spával vždy jen asi dvě hodiny, víc ani nemohl, protože nikdy nenašel dobré nebo alespoň trochu kryté místo, kde by dlouho spát mohl.

„Jo, však každý spí celou noc, ne?“ podivil se Eliot. Jeho otázka zněla spíš jako prohlášení než dotaz. Nedávalo mu to smysl, i když Jonathan byl přízrak, ne? Nemusel spát. Jonathan zavrtěl hlavou v záporném gestu, čímž Eliota ještě víc zmátl.

Jonathan se rozhodl, že to s Eliotem neudrží v sobě. „Já ne, ale není to proto, že bych nechtěl, ale prostě nemůžu.“ Otočil se zpět na Eliota, jehož pohled vyjadřoval zmatení. Eliot, zvědavý na Jonathanovo vysvětlení, se zvedl a odešel ke dveřím od koupelny.

„Jdu si dát sprchu. Můžeš tu zůstat a pak mi to říct, nebo můžeš odejít a už mi to neříct. Je to na tobě, nebudu se zlobit, když se rozhodneš pro tu druhou možnost, ale budu rád, když tu zůstaneš. Celkem jsem si tě oblíbil,“ dodal Eliot s úsměvem, který měl Jonathanovi dodat odvahu. Pak se zavřel v koupelně a nechal zmateného Jonathana stát u okna.

Jonathan seděl na posteli a přemýšlel o tom, co právě slyšel. Nemohl uvěřit, že si ho někdo mohl oblíbit, i když vypadal tak, jak vypadal. Hlava byla plná myšlenek, ale rozhodl se počkat, až Eliot vyjde.

Mezitím Eliot spěchal, aby se co nejrychleji vykoupal. Když se umyl a oblékl, vyšel ven a hned se na něj usmál, když spatřil, že Jonathan zůstal. „Zůstal jsi!“ skoro až vyjekl nadšeně. Rychle přiběhl k posteli. Jonathan se mírně pousmál, sklopil pohled a přikývl.

„Říkal jsi, že sis mě oblíbil,“ řekl Jonathan a koukl na Eliota. Ten s úsměvem přikývl na souhlas.

Jonathan si povzdechl a znovu se podíval na zem, jakoby se snažil najít odvahu pro to, co chtěl říct. „Já… Chci ti říct, jak to je doopravdy, jenže se bojím, že jakmile zjistíš, jaká je pravda, budeš i ty patřit mezi ty, co na mě koukají skrz prsty,“ řekl tiše, jeho hlas byl plný nervozity. Eliot ho trpělivě poslouchal.

„Proč si to myslíš? Kdo na tebe kouká skrz prsty? Ale slibuju, já na tebe skrz prsty koukat nebudu,“ řekl Eliot, vyzařoval klid a důvěru. Čekal, jestli Jonathan opět začne mluvit.

Nadechl se a pokračoval: „Před deseti lety jsem nevypadal takhle, ani jsem nežil v lese. Žil jsem na zámku, v království…“ Odmlčel se, jeho vzpomínky byly příliš silné. Eliot trpělivě čekal, dokud se Jonathan nerozhodne pokračovat.

„Byl jsem následníkem trůnu, ale choval jsem se jako naprostý parchant. Byl jsem strašně namyšlený a arogantní. A jednou, když jsme měli ples, tak tam přišla nějaká stará dáma. Chtěla jen nějaký nocleh a trochu jídla a vody. Nic, co by nebylo splnitelné, jenže já jsem jí opovrhoval za její oblečení a vyhnal ji pryč. Ona se pak proměnila v naši kmotřičku…“ Povzdechl si a podíval se na Eliota, který jen klidně přikývl, aby mu dal najevo, že může pokračovat.

„Když jsem pak zjistil, co jsem udělal… To uvědomění mě udeřilo jako rána pěsti. Ona mě pak proklela na tohle.“ Jonathan ukázal na sebe, jeho oči byly plné bolesti a smutku. „A vykázala do černého lesa, kde jsem teď a…“

„…a zabíjíš kolemjdoucí,“ dokončil za něj Eliot, jeho tón byl obezřetný. Jonathan jen kývl a pokrčil si kolena k tělu, jakoby se snažil chránit před tím, co právě řekl.

Eliot najednou pochopil Jonathanovo chování. Chtěl se jen s někým sblížit, ale nevěděl, jak na to. Eliot se rozhodl mu v tom pomoct. „Jonathan, to, co se stalo, bylo hrozné, ale to neznamená, že jsi špatný člověk. Můžeš se změnit. Já tě budu podporovat, ať se stane cokoli,“ řekl Eliot, jeho hlas byl klidný a plný empatie.

Jonathan se na něj překvapeně podíval, v jeho očích se zračilo naděje a strach zároveň. Eliotova slova byla jako paprsek světla v jeho temném světě, a on si přál, aby mu to bylo dáno.
.
.
.
.
Tak tu je vysvětlení pro Eliota a taky přesné určení kdy se to stalo

(Dneska dvě když se mi včera nechtěla vydat)

853 slov