Jonathan se procházel močály, přičemž jeho mysl bloudila myšlenkami na dnešní druhé setkání s Eliotem. Byl to kluk, který ho fascinoval, i když si nedokázal přesně vysvětlit proč. Unaveně si povzdechl a rozhlédl se po okolí. Všude kolem něj se rozprostíraly lesy a mokřady, a on toužil najít místo, kde by si mohl lehnout a na chvíli se odpočinout. Jak moc by si přál být zpátky doma!

Srdce mu bilo v rytmu frustrace. Co jsem to udělal? Na mysl mu přišly vzpomínky na okamžiky, kdy se choval jako arogantní trouba. Kdyby se jen ovládl, teď by nemusel být tady, na okraji lesa, obklopený přírodou, kterou vlastně nenáviděl. Jak bych se mohl vrátit? Kdyby se mu to podařilo, nikdo by na něj nečekal. Nikoho by nezajímalo, co se s ním stalo.

Když zvedl hlavu, uviděl na obzoru království se stejným erbem, jaký měl Eliot na svém oblečení. To je jeho království! Pomyslel si a jeho mysl zaplavily smíšené pocity. Musím se k němu přiblížit. Rozhodl se vyjít z lesa, i když mu bylo jasné, že by se měl raději skrývat.

Sedl si do mokré trávy, která mu promočila kalhoty. V tom okamžiku mu bylo jedno, co se s jeho oblečením stane. Jaký by měl smysl na to vůbec myslet, když věděl, že už se nikdy nevrátí domů? Co by s tím vším dělal?

Po několika minutách, kdy jeho myšlenky splývaly, se jeho pozornost opět upnula ke království. Zvedl hlavu a zahlédl pohyb v okně jednoho z pokojů. Zaostřil na místo a okamžitě rozpoznal Eliota, jak se připravuje na spaní. Je to tady, musí ho sledovat.

Pomalu se přiblížil k oknu, sklonil se a nakoukl dovnitř. V tom okamžiku Eliot sice nevěděl, že ho pozoruje, ale když se rozešel k oknu, aby ho zavřel, lekl se, až tak, že se praštil hlavou o postel. Jonathanovi vyprchal smutek z tváře a zasmál se, když uviděl Eliotovu reakci.

„Bože, já se tě lekl! Co tady děláš? Nemáš náhodou být v tom svém lese?“ sypal Eliot otázky, jeho hlas byl plný zmatku. Jonathan se odrazil od parapetu a vklouzl do Eliotova pokoje, jehož atmosféra byla teplá a útulná.

Eliot se postavil a zamračil se na něj, jako by se snažil zjistit, co se právě děje. „Tak nemáš být tak lekavý, za to já nemůžu. A co tady dělám? Říkal jsem ti, že se nevidíme naposledy. A nemusím být furt jenom v lese,“ odfrkl si a jeho pohled se stal vyzývavým.

Eliot couvl, a Jonathan k němu udělal krok. Takhle to pokračovalo, dokud Eliot necítil za sebou zeď. Na sucho polkl a jeho srdce začalo bušit rychleji, když se Jonathan přiblížil. Ten se zapřel rukama vedle jeho hlavy a zkoumal ranku na jeho krku. Jeho pohled byl soustředěný a zaujatý, jako by zkoumal vzácný artefakt.

Sklonil se k tomu místu a jedním prudkým pohybem mu strhl strup, který se tam vytvořil. Eliot bolestně zaknučel a slza mu vytekla z oka, když ucítil náhlou bolest. Jonathan se ušklíbl, ale v jeho očích bylo něco jiného — něco, co vypadalo jako zvědavost nebo dokonce obdiv. Sledoval, jak mu po krku stékají malé kapičky krve, a nahl se k nim blíž. Olízl je.

„Ty...“ začal Eliot, ale jeho slova se ztratila ve vzduchu.

Druhá strana místnosti se naplnila napětím, když Jonathan zvedl hlavu, jeho oči se setkaly s Eliotovými. Proč se cítím tak zranitelně? napadlo Eliot. Jeho dech se zrychlil, a tak udělal první blbost, co ho napadla — vzal knihu, kterou měl položenou vedle dveří, a vší silou ji majzl Jonathana po hlavě. Poté se rychle rozeběhl do koupelny, zamkl se a odstoupil ode dveří, přičemž se snažil ukrýt zmatek v sobě.

„Ty jeden malej!“ zasyčel Jonathan a opřel se o zeď za sebou. Ránu měl ale pořádnou, to musel uznat.

Když se vzpamatoval, přešel k dveřím a silně do nich praštil.

Nic. Ticho.

„Hele, koukej otevřít!“ zavrčel Jonathan a čekal na odpověď, ale místo toho uslyšel tichý šum z koupelny.

„To tak, já otevřu a ty mě zabiješ. Ani mě nehne,“ odporoval Eliot, jeho hlas se chvěl strachem.

Jonathan si na druhé straně dveří povzdechl a odešel k oknu. Sedl si na zem, snažil se zklidnit mysl a nechal své myšlenky volně proudit. Jak jsem se sem dostal? Co mám dělat?

Ani nevěděl, kdy usnul.

Eliot ještě chvíli čekal u dveří, nervózně se rozhlížel a pak se rozhodl odemknout a vyjít ven. Čekal, že na něj Jonathan někde skočí nebo něco podobného, ale nečekal, že ho najde ležet u okna.

Přišel k němu a klekl si před něj, kde si teprve teď všiml, jak se Jonathan třese. Opatrně ho vzal pod koleny a pod zády, překvapilo ho, jak lehký byl. Jako kdyby nic nevážil.

přešel i s Jonathanem v náruči k posteli a položil ho na ni. Ještě než ho však přikryl, sundal mu jeho na pohled dost špinavou košili a kalhoty. Poté mu dal alespoň čistou košili, kterou měl ve skříni. Byla mu velká, vypadalo to roztomile, pomyslel si Eliot.

Po chvíli si i on lehl do postele, unavený z celého dne, až se mu nakonec zavřely oči. V místnosti nastalo ticho, které bylo pro obě postavy konečně uklidňující. Jonathan se ponořil do snů, kde se mu zdálo o svobodě a novém začátku, zatímco Eliot sledoval jeho klidný spánek, a pomalu usnul vedle něj.
.
.
.
.
.
Já nikdy nevím co psát sem na konec xd
Enjoy this

(Tak dneska další předělaná. Líbí se tahle verze vůbec někomu víc? A pardon za neaktivitu ale zpráva o Liamovi mě vzala víc než bych si přála)

915 slov