Jonathan se pohyboval lesem jako zvíře zahnané do kouta, jeho nálada byla pod bodem mrazu. Zarýval bosé nohy do měkké půdy, jeho dech byl nepravidelný a na tváři se mu zračil vztek. Hlavou mu stále vířil jeden obraz – ten kluk, který mu utekl. Jak je možné, že mu unikl? Nikdy nikomu nedal šanci, aby ho přelstil, a teď? Jeho pěst se sevřela kolem větve, kterou rozčileně zlomil a odhodil stranou.

Když zvedl oči, něco ho zarazilo. Před sebou spatřil království, které kdysi nazýval domovem. Stál tam, tiché a zahalené ve tmě, zatímco vzpomínky, které se s ním pojily, se draly na povrch. Jonathan si těžce povzdechl a na okamžik zaváhal. Kroky zpomalil a bezmyšlenkovitě se posadil na zem, jeho unavené tělo spočinulo na chladné trávě.

Začal si tiše broukat. Melodie, kterou jeho matka kdysi zpívala, se nesla tichým lesem jako ozvěna z dávno zapomenutých časů. Jak moc by ji chtěl znovu vidět, říct jí, že ho to všechno mrzí, že udělal chybu. Ale nemohl. Zaklonil hlavu, zavřel oči a na okamžik nechal bolest minulosti projít skrz sebe. Věděl, že kdyby se teď ukázal ve svém starém království, nikdo by na něj už nikdy nepohlédl stejně. Všichni by ho odsuzovali. Zatřásl hlavou a donutil se odtrhnout od těch myšlenek.

Světla v oknech jeho starého domova začala jedno po druhém zhasínat. Jonathan tiše sledoval, jak celý hrad i okolí pomalu upadá do tmy, jako by ho temnota pohlcovala stejně, jako kdysi pohltila jeho život. Když už se celé království ponořilo do klidu noci, Jonathan se pomalu zvedl. Oprášil si kalhoty a zhluboka se nadechl, než se znovu vydal zpět do lesa. Ale i když se snažil, nedokázal vytěsnit myšlenky na toho kluka. Něco na něm bylo zvláštního, něco, co ho přitahovalo a zároveň dráždilo.

Zatřásl hlavou. Proč o něm stále přemýšlel? Nebylo důvod, proč by se měl vracet do lesa. Kluk se sem už nevrátí, ne potom, co se stalo. Nebo...? Přesto však, jak slunce ráno proniklo skrze koruny stromů, Jonathan opět vyrazil na svou obvyklou cestu. Kroky vedl lesem téměř bezcílně, než ho něco zastavilo.

Byl to on. Ten kluk tam byl znovu, procházel se po kraji lesa, jako by zapomněl, že je to nebezpečné území. Jonathan ztuhl, skrytý ve stínu stromů, a sledoval ho. Jeho výraz byl nečitelný, ale uvnitř něj vřela směs emocí. Jak je možné, že se sem vrátil? Má vůbec nějaký pud sebezáchovy?

Po chvíli se Jonathan rozhodl. Jeho kroky byly tiché, ale rozhodné. Nechtěl být znovu ignorován, a tak se přiblížil ke klukovi, jehož záda se najednou napjala strachem. Když kluk vzhlédl, jejich pohledy se střetly. Jeho oči byly plné strachu, téměř se chvěl na místě, jako by čekal, co se stane. Jonathan zůstal chladný, jeho výraz se nezměnil, jen mírný úšklebek hrál na jeho tváři.

Krok za krokem se přibližoval, dokud kluk nezačal pomalu couvat. Jeho dech byl zrychlený a oči divoce bloudily po okolí, hledajíc únikovou cestu. Ale nebylo kam utéct. Jeho záda brzy narazila na hrubou kůru stromu, který mu zablokoval cestu.

Jonathan k němu došel, stále s tím úšklebkem na tváři. Zvedl ruku a pevně sevřel jeho dlaň. „Neříkal jsem ti, že tohle je moje území?“ pronesl pomalu, jeho hlas zněl tichým lesem jako hrozivá ozvěna. Jeho tvář byla nebezpečně blízko klukově, jejich dech se téměř mísil.

„C-co po mně chceš?“ vykoktal kluk, jeho hlas se třásl. Jeho pohled neklidně klouzal mezi Jonathanovými očima a jejich spojenými dlaněmi. Jonathan se jen zlehka usmál, ledabyle pokrčil rameny a dál sledoval klukovu tvář. Zvedl jeho ruku, přitiskl si ji k obličeji, jakoby zkoumal její jemné linie, než ji zase pustil.

„Dávej si pozor,“ zašeptal Jonathan, jeho slova se vznášela ve vzduchu jako tichá hrozba. „Není tu bezpečno.“ Jeho oči na okamžik ztvrdly, jako by mu chtěl připomenout, co se může stát.

Kluk tiše přikývl, jeho tvář bledá jako křída. Ale než Jonathan stačil něco dalšího říct, kluk nečekaně vykopl nohou. Kopnul ho silně do holeně, až Jonathan bolestně sykl a nechtěně povolil sevření jeho ruky. Kluk okamžitě využil šance. Otočil se a dal se na útěk, jeho kroky byly rychlé a panické, jak se snažil zmizet co nejdál od Jonathana.

Jonathan si zlostně promnul nohu a sledoval, jak kluk mizí mezi stromy. Jeho úšklebek znovu zkroutil rty, jak pozoroval, jak kluk zmizel v lese.

Kluk běžel, aniž by se ohlédl, jeho srdce bušilo jako splašené. Nevěděl, kam míří, ale jeho jedinou myšlenkou bylo utéct co nejdál. Když konečně dorazil ke svému koni, rychle ho odvázal a s roztřesenýma rukama nasedl. Pobídl ho k co nejrychlejšímu běhu, cítil, jak se kůň pod ním napjal a vyrazil vpřed.

Jonathan, skrytý mezi stromy, sledoval, jak se kluk vzdaluje. Jeho oči se stále leskly zvláštním výrazem a úšklebek mu ani na okamžik nezmizel z tváře.
.
.
.
.
Další opravená kapitola je tu. Vůbec se mi to nepsalo dobře, kvůli Liamovi, ale hecla jsem se. Takže pokud tady někde bude chyba tak mi ji napište a já jí opravým.

(Budu taky ráda za jakékoliv komentáře)

827 slov