Jonathan seděl na okraji postele, rukama si objímal kolena a tupě zíral do zdi, jako by právě tam mohl najít odpovědi na otázky, které ho trápily. Uvnitř byl naprosto prázdný. Už dva dny. Dva dny, které strávil bez Eliota. Dva dny od chvíle, kdy mu ten nejcennější člověk zemřel přímo v náručí. A on tomu stále nemohl uvěřit. Slané slzy mu tiše stékaly po tvářích, zatímco vzpomínky ho neúprosně pronásledovaly.

Když zavřel oči, znovu viděl Eliotovu tvář. Viděl jeho oči, plné života, jak se na něj vždy s úsměvem dívaly. Slyšel jeho smích, cítil jeho dotek. A pak si vzpomněl na tu osudnou chvíli, kdy mu život unikl mezi prsty. Skousl si spodní ret, jako by tím mohl zastavit další příval emocí, ale slzy začaly téct ještě rychleji. Třesoucí se rukou si je marně utíral, ale proud slz neustával.

Když se jeho pláč stal hlasitější a bolestivější, dveře se otevřely. Do místnosti vešel jeho bratr. Bez jediného slova přešel k Jonathanovi a pevně ho objal. Bylo to jedno z těch tichých objetí, které mělo vyjádřit všechno, co slova nedokázala.

"Ššš, Jonathane... jsem tady, bude to v pořádku," šeptal mu bratr do ucha, zatímco jemně hladil jeho vlasy.

Jonathan se ještě pevněji přitiskl k jeho hrudi, jako by se snažil zadržet vzlyky, které mu otřásaly celým tělem. "Já... já ho chci zpátky," zašeptal nakonec, hlas přerývaný zoufalstvím a slzami. Když zvedl oči a podíval se na svého bratra, jeho pohled byl prázdný, bolest v něm byla nepředstavitelná.

Bratr mu smutně hleděl do očí a tiše mu přejel rukou po vlasech. "Já vím, Jonathane... ale tohle nejde. Musíš se s tím smířit," odpověděl tiše, a přestože jeho slova měla být útěchou, Jonathan věděl, že nic, co kdo řekne, nedokáže zacelit tu ránu v jeho srdci.

Bratr mu jemně pomohl zpět do postele, jako by ho chránil před světem, který ho právě tolik zraňoval. "Zkus ještě spát, odpočinek ti pomůže." S těmito slovy odešel a nechal Jonathana samotného. Pokojem se rozprostřelo ticho, které bylo tíživější než jakýkoli zvuk.

Jonathan zavřel oči a pokusil se usnout, ale myšlenky mu nedaly klid. Každý záblesk vzpomínek na Eliota byl jako ostrý nůž, který se mu znovu a znovu zarýval do srdce. Po půl hodině marného pokusu o spánek se rozhodl, že dál to už nevydrží. Vstal, natáhl si kabát a zamířil ven.

Ve stájích si vzal svého koně. Jeho pohyby byly mechanické, jako by jednal bezmyšlenkovitě, poháněný jen touhou uniknout bolesti. Když voják na hlídce chtěl vědět, kam jde, Jonathan jen mávl rukou. "Jdu sám, nechci, aby mě někdo následoval." Voják se ho pokusil přesvědčit, že by neměl chodit sám, ale Jonathan byl neoblomný.

Jak se dostal na koně a vydal se ven z hradu, vítr ho šlehal do tváře, ale on to sotva vnímal. Příroda kolem něj byla tichá a chladná, ale v jeho hlavě se odehrával chaos. Každý krok koně, každý zvuk lesa mu připomínal Eliota. Vzpomínky na okamžiky, kdy se smáli, kdy se objímali, kdy spolu sdíleli noci, ho trýznily. Vzpomínal na to, jak ho Eliot škádlil, jak ho lechtal, jak ho vždy držel v náručí, když se mu zdálo, že celý svět je proti nim.

Bolest byla téměř nesnesitelná. Jonathan se začal třást, ale ne kvůli chladu – jeho tělo reagovalo na smutek, který ho stravoval zevnitř. Všichni mu říkali, že čas rány zahojí, ale pro něj to každým dnem bylo horší a horší. Každý krok, každá myšlenka ho srážela na kolena.

Když dojel ke kraji Černého lesa, zastavil. Les před ním se tyčil temný a tajuplný, stejně jako tehdy, kdy se tam poprvé setkal s Eliotem. Uvnitř něj se něco zlomilo. Měl chuť se smát, ale zároveň plakat. Zavedl koně do lesa, aniž by se na okolí podíval. Jeho mysl se vrátila zpět k jejich prvnímu setkání – k tomu, jak Eliota poprvé spatřil, když ho měl zabít. Jak ironické to teď bylo.

Les byl tichý, ale kůň pod ním začal být nervózní. Jonathan byl tak pohlcen svými myšlenkami, že si toho ani nevšiml. V jeho hlavě se přehrávaly okamžiky, které prožili společně. Vzpomínal, jak ho Eliot učil, jak mu vyprávěl o svých snech a plánech do budoucna, které už nikdy nebudou naplněny.

Pak ho něco vyrušilo. Křupnutí větve. Kůň se vzepjal a bez varování se rozběhl vpřed, vší silou táhl Jonathana hlouběji do lesa. Jonathan se zoufale snažil koně zklidnit, tahal za otěže, ale zvíře bylo vyděšené a neslyšelo na jeho povely. Nakonec, po několika zoufalých pokusech o ovládnutí, se kůň prudce vyhnul překážce a Jonathan se zřítil na zem.

Spadl přímo do močálu. Studená, lepkavá voda ho okamžitě obklopila a vtáhla. Jonathan se zpanikařil. Bahno bylo těžké, táhlo ho dolů a každý jeho pokus o pohyb ho jen více stahoval. Ztrácel dech, zoufale lapal po vzduchu. Jeho tělo se zoufale snažilo bojovat, ale byl příliš vyčerpaný. Po chvíli se mu podařilo dostat se nad hladinu, plíce mu však hořely a kalná voda mu ztěžovala dýchání.

Jonathan se vyškrábal na břeh, celý pokrytý blátem. Těžce oddechoval, cítil, jak mu svaly vypovídají službu. Kolem bylo ticho. Nikde nebyl jeho kůň. Když se snažil rozhlédnout, před očima se mu dělaly mžitky a věděl, že je to špatné znamení.

Věděl, že to je jeho konec. Zhluboka se nadechl, ale vzduch v plicích byl špinavý a bolestivý. A pak, jako by temnota čekala na tento okamžik, něco ho znovu stáhlo pod hladinu. Tentokrát se nevzpíral. Voda mu vyplnila plíce, studená, špinavá. Věděl, že to je jeho konec. Pomalu se mu zatmělo před očima. Tma ho vtáhla do svých spárů a odmítala ho pustit.

Jonathan, princ prokletý svým osudem, který jen toužil po lásce, teď zemřel sám. Jeho příběh skončil tam, kde začal – ve tmě, odkud nebylo úniku.
.
.
.
.
.
.
Tak a je konec. Já jsem strašně dlouho přemýšlela jaký konec mám udělat aby to byl happyend, jenže mě nic nenapadlo takže jsem to nakonec zakončila takhle.

Ale jsem strašně happy, jelikož jsem konečně dokázala dopsat příběh do konce xd. Taky jsem měla hromadu jiných nápadů jak by tento příběh mohl probíhat, třeba, že Jonathan se měl proměnit spět na člověka až po Eliotově smrti. Nakonec finální podoba ale vypadá takto.

Takže se s tímto s vámi loučím a bye

(Otázka, mám napsaný i epilog. Ten jsem tedy dopsala až teď. Měli by jste o něm zájem nebo chcete nechat tenhle konec? Dejte mi kdyžtak vědět)

1050 slov