Eliot se hnal na svém koni směrem k lesu, který byl v království známý jako Černý les. Věděl, že by tam neměl jezdit, že je to místo, které obchází každý s obavou, ale něco ho neustále přitahovalo. Měsíce o tom přemýšlel a nakonec mu to nedalo. Vítr se proháněl mezi stromy, obloha už byla pokryta tmavými mraky a stíny se prodlužovaly. Eliot pohladil svého koně po krku a pobídl ho do klusu. V duchu se uklidňoval tím, že jde jen o zvědavost, jen aby zjistil, co je pravda a co jen povídačky. Všude kolem se začínaly objevovat první známky soumraku, slunce mizelo za horizontem, a vzduch byl stále chladnější.

Jakmile dorazil k okraji lesa, seskočil z koně a přivázal ho ke stromu. Kůň znepokojeně zařehtal a díval se na něj s očima plnými strachu. Eliot jen mávl rukou, ignorujíc varovné signály, které mu jeho věrný společník dával. Přehodil si přes rameno vak a vykročil do temnoty, která na něj čekala uvnitř lesa. Chůze byla náročná, protože stromy stály blízko sebe a větve se klikatily nízko nad zemí, zatímco kořeny čněly z půdy jako pasti.

Les byl děsivý, mnohem víc, než si dokázal představit. Všude panovalo ticho, až na občasné šustění listí ve větru a podivné zvuky, které Eliot nedokázal zařadit k žádnému zvířeti. Rukou si přejel po opasku, kde měl připravené dýky. Nechtěl být překvapený a cítil se o něco jistěji, když věděl, že má zbraně po ruce. Cítil se neklidně, jeho krok byl rychlejší, protože měl pocit, že ho někdo nebo něco sleduje. Otočil se několikrát, ale neviděl nikoho, což jeho neklid ještě zhoršovalo.

Závan chladného větru ho najednou prudce ovanul a on přimhouřil oči. Přemýšlel nad tím, co slyšel o Černém lese. Prý tu žijí víly, ale ne ty kouzelné, malé bytosti s křídly. Ne. Tyhle víly jsou agresivní a nebezpečné, bez křídel, ale o to zákeřnější. Někteří také mluvili o temných přízracích, ztracených duších, které v lese bloudí. Eliot zatím nevěřil ničemu z toho, ale přesto byl vnitřně napjatý. Každý krok byl těžší, půda pod ním začínala být vlhká a měkká, jak vcházel stále hlouběji do nitra lesa.

Byl tak zahloubaný do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že se k němu někdo přiblížil. Rychlým pohybem, než si to stihl uvědomit, byl přitisknutý ke kmeni stromu a ucítil ostrý chlad na krku. Nějaká ruka ho přitlačila na místo, zatímco jiná držela dýku tak těsně u jeho hrdla, že cítil, jak mu po krku stéká první kapka krve. Tvář toho, kdo ho napadl, byla jen pár centimetrů od jeho vlastní. Bledé, mrtvolné rysy s ledově modrými oči ho zcela zaskočily.

Ten neznámý chlapec, nebo spíše přízrak, měl na sobě kdysi královské oblečení, ale teď bylo špinavé, potrhané a pokryté něčím, co vypadalo jako bažinatý sliz. Modrá krev prosakovala z hluboké rány na jeho tváři, ale to nebylo to, co Eliota zarazilo nejvíc. Bylo to samotné chování toho stvoření. I když byl mrtvolně bledý, měl v sobě zvláštní život, jakési strašidelné světlo, které Eliota mrazilo až do morku kostí.

„Co seš zač?“ vyhrkl Eliot, i když se snažil udržet svůj hlas pevný. Hnědovlasý chlapec těkal očima po lese, ale žádná pomoc nebyla na dosah.

Ten cizinec se na něj podíval se zvláštním výrazem. Jeho ledové oči se leskly, když si Eliota důkladně prohlížel. Potom se jeho rty zvlnily do nepřirozeného úsměvu. „Co myslíš?“ řekl temným hlasem.

Eliot se nervózně zasmál, aniž by to chtěl. „Přízrak?“ řekl, sotva věděl, proč ho to napadlo, ale ta myšlenka se zdála být správná.

Cizinec se zasmál, zvuk jeho smíchu byl chladný a děsivý. „Dalo by se to tak říct.“ Přiblížil se ještě blíž, až Eliot mohl cítit jeho studený dech na tváři. „Ale co ty? Princatko... Co tu děláš? Myslel jsem, že vám zakázali vstup sem.“

„Nemáme sem zákaz,“ odsekl Eliot, jeho hlas už nebyl plný strachu. Snažil se ignorovat bolest na krku a ruku, kterou mu ten cizinec bolestně zkroutil.

To se tomu neznámému nelíbilo. Zasyčel a přitlačil dýku ještě více na Eliotův krk. Z jeho rány začala vytékat další krev a stékala po jeho hrdle. „Drzej na mě nebudeš,“ zavrčel. „Jsem Jonathan. A ty... jsi v mém lese. Můžu si s tebou dělat, co chci.“

Eliotovi v hlavě bliklo jméno. Jonathan. Kde ho jen slyšel? Ale to, co ho víc znepokojovalo, bylo to, že měl Jonathan pravdu. V tomto lese platila jiná pravidla. Nikdo se sem neodvažoval a ani království nechtělo mít s tímto místem nic společného. Černý les patřil těm, kteří v něm přebývali.

Najednou Jonathan ztuhnul, jako kdyby zaslechl něco ve vzduchu. Rychle se odtáhl od Eliota, ale jeho sevření povolilo jen minimálně. „Nevidíme se naposledy, princatko,“ zašeptal mu do ucha s ledovým úšklebkem, než zmizel mezi stromy. Eliot ani nestihl zareagovat.

V panice se otočil a rozeběhl se zpátky k místu, kde nechal svého koně. Když tam dorazil, rychle nasedl a pobídl svého koně k rychlému návratu. Srdce mu bušilo, myšlenky vířily v hlavě a jediné, co slyšel, byly kroky koně a vlastní dech. Co to právě zažil? Jonathan? Přízrak? A proč měl modrou krev?

Celou cestu zpátky přemýšlel nad tím, co se stalo, ale nedokázal si nic vysvětlit. Měl spoustu otázek, ale ani jednu odpověď.
.
.
.
.
.
První kapitolka na světě, snad líbí. Nikdy nevím co sem na konec napsat.

(První upravená kapitola)
873 slov