Upřímně, tahle kapitola mi přijde jako jedna z těch slabších, ale co už.

Ticho lesa narušoval dusot tlapek zuřivě uhánějící smečky. Firclaer běžel v čele, jeho plameny šlehaly vysoko k nebi a okolo celé smečky se svíjel vzduch pod náporem neviditelných štítů, jež je měly bránit.

Se strachem v srdcích se hnali podél řeky, jež při styku s občasnými nezkrocenými plameny zasyčela. Těla měli napjaté, hřbety se jim samovolně ježily a cenili tesáky ve výhružném gestu, aniž by věděli, jaké hrozbě čelí.

Sotva výbuch odezněl, neozvalo se nic. Žádné další vytí ani nářek, žádné další osvěžení v podobě ledové magie. I přesto však věděli, odkud přesně se Starlightino vytí neslo, nepotřebovali jej slyšet znova, a když se blížili, vypomohli si se stopováním pachovými značkami, jež za sebou dvě hlídkařky zanechaly.

Už když se k nim blížili, věděli, že je něco opravdu špatně. Krajina v okolí jednoho honu od Iciriny vypadala, jako kdyby neudržela své schopnosti. Kůry stromů pokrýval led, zmrazil pomalu kvetoucí pupeny a vytvořil z nich nádherné ledové sochy, od nichž se odráželo světlo a posévalo krajinu různobarevnými paprsky světla. Taktéž země pod jejich tlapkami zamrzla a kdykoli na led položili tlapku, vytvořila zde jinovatka její dokonalý obrys.

Vypadalo to jako místo stvořené z ledu a zimy, dokonce i mráz se jim zakusoval pod kožichy a rozechvíval jejich těla, když na ledu klouzali k dvojici vlčic.

Mohla by to být kouzelná podívaná. Pohled, o němž se vypráví pouze v legendách a pohádkách, o němž se může leda zdát v těch nejúchvatnějších snech plných radosti, dovádění a veselí.

Byl by to úžasný pohled, nebýt karmínově rudé krve, jež pomalu stékala po jako nebe modrém průzračném ledu.

Šokem zastavili, snažíce se pochopit, co před sebou vidí. Nemohli učinit krok dopředu, ale zároveň nemohli odtrhnout oči od vlčice ležící na zemi, jejíž sněhobílý kožich hyzdila čerstvá rudá krev vytékající z četných ran zasazených všude po těle.

A nad ní stála druhá vlčice, drápy zaťaté do ledu a oči pevně zavřené. Ani její bílý kožíšek neušel poskvrnění, ovšem na rozdíl od své společnice, ona stála hrdě vzpřímená a nezraněná. Pootevřená tlama odkrývala dlouhé tesáky, z nichž kapala krev na Starlightino nehybné tělo.

Krev na kožichu Iciriny patřila Starlight, jejíž zranění mohly způsobit jedině ledové rampouchy.

~~~

Hlava se jí motala a ona tak tak vydržela stát na vlastních nohou. Malátně přešlápla ve snaze udržet rovnováhu, tisknouc uši k hlavě, neboť svou mocí vnímala rychle bijící srdce jedenácti nově příchozích vlků, stejně tak se jí pramálo líbily zvuky zděšení a hrůzy, jež vycházely z jejich hrdel.

Když se pokusila otevřít oči, zasáhlo ji prudké ostré světlo, jež si propalovalo cestu do její hlavy, a proto je zase rychle zavřela.

Nevěděla, co se děje. Připadala si najednou strašně slabá, jako kdyby uvolnila až moc své magické síly naráz, ale neuvědomovala si, že by sahala po své moci.

Cítila v tlamě hustou tekutinu, a podle kovové pachutě snáz uhodla, že voda ani sliny to nebudou. Zatímco krev lovné zvěře jí připadala lahodná a chtěla víc, teď se jí z ní zvedal žaludek a odolávala nutkání dávit.

Zhluboka se nadechla ve snaze uklidnit rozbouřené smysly, ale jen tím všechno zhoršila. Ve vzduchu se vznášel pach bolesti, krve, strachu, vzteku, šoku společně se spoustou dalších vedlejších pocitů, ale to hlavní, při čemž jí srdce vynechalo úder, byl silný pach blízké smrti.

Poprvé za hodně dlouhou dobu pocítila mráz v zádech, když prudce otevřela oči a spatřila svou přítelkyni ležící nehybně pod ní.

Zorničky se jí rozšířily šokem, sotva spatřila, v jakém stavu se její přítelkyně nachází, a vyděšeně od ní uskočila.

Všechny pohledy se k ní obrátily, a jako kdyby svým pohnutím probudila smečku ze strnulosti, velká spousta z nich se naježila a z hloubi hrdla na ni zavrčeli.

Utichli však, když Firclaer postoupil dopředu. Plameny šlehající z jeho těla zahořely rudou barvou, jež značila jeho vztek a žal, a oči mu zlatě plály. Jakmile se vlna tepla jen dostala do Icirininy blízkosti, převzalo vládu nad jejím tělem podvědomí i pradávné instinkty přežití, a ona plynule změnila podoby.

Ohnivý dech temně zavrčel, přistupuje ke své sestře, a Iciriny sebou při tom zvuku cukla. Jediný vlk, jenž se neobával mu jít po boku, byl Black Moon, jehož sžíraly obavy o přítelkyni. Sklonil před Firclaerem hlavu, aby dal najevo, že Starlight nechce ublížit, a opatrně ji očichal a olízl některé rány. „Stále dýchá," šeptl tiše.

Iciriny zaplavila úleva takovou silou, že se málem zhroutila na místě. Vyslala tiché díky samotnému Osudu, ale neodvažovala se přijít blíž, aby ji mohla očistit či jinak pomoci. Netušila sice, co se stalo, ale rány, jež zanechala její moc, by poznala kdekoli.

Nechtěla vlčici, jíž poslední půl Luny pomalu začínala vnímat jako svou sestru, ublížit ještě více, než už se stalo.

„To není možné," opanoval někdo, možná Lexis, tichým, slabým hlasem. „Je tady moc krve, nemůže ještě žít."

„Ale žije," zasyčel Firclaer.

Nebylo to pouze bláhové přání. Starlightin hrudník se mírně zdvihal a rány přestávaly krvácet. Přesto se její život ocital na hraně a byl jen zázrak, že ještě nezemřela. Bojovala o svůj život a nehodlala se ho vzdát.

„Prosím, buď v pořádku," hlesla Ledová duše šeptem, v očích slzy, jež se zoufale snažila zaplašit.

Firclaer trhl hlavou k ní a znova zavrčel. Ten zvuk plný nenávisti otřásl Ledovou vlčicí, zaryl se jí do morku kostí a probodl její srdce skrz naskrz. Jedna její část toužila schoulit se do klubíčka, podřídit se a žadonit o odpuštění, zatímco ta druhá se chtěla vztyčit, oplatit mu nenávist stejnou vervou a roztrhat Prokletého za to, že si k ní tohle vůbec dovolil.

Učinil jeden krok vpřed, pak druhý. Plameny se od něj rozšířily, vytvořily ochrannou hradbu před Starlight a odřízly ho od zbytku smečky. „Chceš, aby byla v pořádku po tom, co jsi jí provedla?" vyprskl vztekle. „Proč jsi to udělala, Iciriny? Proč?!"

Couvla dozadu, vztek, jenž z něj čišel, akorát probouzel ten její. „J-já nevím," vykoktala plačtivě. „Já nevím, já nevím! Nepamatuju si to!"

Její slova jej však rozezlila ještě více. „Jak si můžeš nepamatovat útok na členku své smečky?" vyštěkl, vzduch se začínal chvět náhlým oteplováním.

„Firclaere," varoval ho Mistrál, ačkoli kvůli stěně z plamenů nemohl jako ostatní dělat nic jiného, než přihlížet. Nesměli se ani přiblížit k Starlight, a Tasty s Dawnem vypadali, že každou chvílí proběhnou ohněm, jen aby se dostali ke své polomrtvé dceři.

Moon zvedl hlavu od Starlight, jíž doposud kontroloval, jestli stále dýchá, a čistil od krve. „Alfo," oslovil ho tónem, jenž navzdory značně nižšímu postavení nepřipouštěl námitky. „Nikdo se do toho nepleťte."

Black Moon věděl, k čemu se schyluje. Cítil to hluboko v srdci, jednoduše si tím byl jistý. Kdyby se teď jakýkoli z obyčejných vlků připletl Prokletým pod tlapky, nemusel by z toho střetu vyjít živý. Nesešlo na tom, že se jednalo o rodinu.

Opatrně vstal, zhluboka se nadechl a klidným, vyrovnaným hlasem promluvil tentokrát k Ledové vlčici. „Co si pamatuješ, Iciriny?"

Neklidně přešlápla, snažíc se vybavit si vzpomínky z nedávné doby. „Normálně jsme hlídkovaly, jako vždycky. Povídaly si a smály se. Jenže zničehonic jsem pocítila divné bodání v hlavě. Vím, že jsem cítila vztek, Starlight stála proti mně a vrčela a pak..." zarazila se, nakrčila čumák. Tady se její vědomí vytrácelo. „Já nevím, nemůžu si vzpomenout. Pamatuju si jenom silné nutkání se bránit a útočit a přivolat led a pak to, že stojím nad Starlight a ona leží na zemi... leží na zemi skoro mrtvá..." S každým proneseným slovem se panika v jejím hlase stupňovala. Proč si nemohla vzpomenout? Proč cítila, co cítila?

Vlci si navzdory Moonovým slovům začali šeptat. Navzájem si sdělovali nápady, jejich vrčení sílilo a stejně tak rostl vztek.

„Zaútočila na Starlight!"

„Chtěla ji zabít!"

„Neumí ovládat svou prokletou stránku! Proroctví se naplní!"

Netušila, kdo to poslední vyřkl, ale po tomhle prohlášení se rozhostilo ticho.

„Ne," špitla okamžitě, zuřivě zavrtěla hlavou. „Ne, to není pravda! Já bych Starlight nikdy neublížila, já bych nikdy..."

„Jenže ty už jsi jí ublížila!" zařval Firclaer mocně. Přeskočil Starlightino tělo, aby stál přímo proti Iciriny. Dělilo je jen několik snadno překonatelných kroků. „Chystala ses ji zabít. Chtěla jsi zabít mou sestru!"

„Ne!" protestovala zoufale. Tohle by přece nikdy neudělala! To nebyla ona!

Ohnivý dech zaprskal. „Vypadni," sdělil jí hrubým, temným hlasem. „Běž pryč, Prokletá. Uteč, než ti rozsápu hrdlo, Ledová vlčice!"

Teď již nedokázala zadržet slzy, jež jí stékaly z očí a mísily se se Starlightinou krví. Jako o překot sebou trhla, při tom pohybu jí podklouzla noha a ona se rozplácla na zemi. Brzy se však opět vyškrabala na všechny čtyři a zděšeně couvala pryč, než se s posledním pohledem na Starlight otočila.

Udělala to, v čem se za celý svůj krátký život již stačila stát mistrem.

Dala se na útěk.

A když se pomalu ztrácela z dohledu, plamenné odhodlání z Firclaerových očích vymizelo a nahradilo jej zděšení ze sebe samotného, když si uvědomil, že od sebe právě odehnal svou družku. Hrobové ticho narušované pouze praskáním plamenů přerušilo jeho zoufalé zavytí, jež k vlčici nedolehlo. „Iciriny, počkej!"

Ale sotva udělal pár kroků dopředu, zarazila ho dlouhá ledová stěna, jež se zčistajasna objevila přímo na hranicích smečky.