Chtěla jsem počkat do zítra, ale když už máme ten poslední den prázdnin, chtěla jsem vám tak pochmurný čas rozveselit novou kapitolou... a nebo ne? :D :P

Nedalo se říct, že by se jejich vztah vyvíjel rychle, to rozhodně ne. I přestože si oba byli více než vědomi postavení toho druhého ve svém srdci, Iciriny nechtěla nechat instinkty ovládnout její skutečné já, nechtěla, aby pouto druhů zamlžilo její mysl, až by ztratila možnost se sama rozhodnout, chce-li Firclaera milovat, nebo ne.

Od chvíle, kdy se otevřela smečce a podělila se s nimi o svou minulost, uplynuly celé dvě dlouhé Luny. Všechny dny měly tutéž jednotvárnost, ale zároveň s sebou přinášely něco nového, nepoznaného. Hlídkaření se střídalo s cvičnými boji či hrami, popichování a špikování mezi jednotlivými členy smečky bylo na denním pořádku. Některé dny se lišily tím, že neměli co jíst, když se lovcům nedařilo sehnat kořist. Vlci si někdy vybíjeli vztek z neúspěchu právě při soubojích, jež se v takových chvílích stávaly surovějšími a zuřivějšími, poháněny prastarými instinkty, ovšem stále si dávali pozor, aby svého protivníka nezranili moc. Zejména Omega věděla, jak rozezlené vlky uklidnit, když se stisk jejich čelistí blížil smrtelnému, či když drželi tesáky až moc blízko hrdla.

Vlci však nikdy nenašli chvíli nudy. Schopnosti dvou Prokletých se staly žhavým tématem debat, hádek i sázek, a sledovat, jak se oheň prolíná s ledem, byla úchvatná podívaná. Pokaždé, když procvičovali své dovednosti, smečka zastavovala a sledovala je, zvědavě krčili čumáky a špicovali uši.

Magie. Jinak se to, co uměli, nazvat nedalo.

A magie v jejich krvi zpívala, když ji vypustili ven, když se dým spojil s jinovatkou. Jejich magie se o sebe třely, prozkoumávaly druhého vlka způsobem, jaký nikdo jiný nemohl poznat či pochopit. Bylo to tak soukromé, tak jejich, že nikdo nemohl pochybovat o poutech mezi nimi.

Někdy díky svým schopnostem jakoby cítili každičký úder srdce toho druhého, každý jednotlivý nádech a výdech, nesešlo na tom, jak vzdálení od sebe byli.

Svým způsobem to vnímala i smečka. Ne tak silně jako dvojice, ovšem cítili, když se kolem nich prohnal mráz, a z druhé strany mu odpověděla vlna tepla.

Souboje Iciriny a Firclaera bylo něco, co si nikdo nedovedl představit, dokud to neviděl na vlastní oči. Zkoušeli své schopnosti všude; v horách, na jezeře, dokonce i v táboře. Museli se sladit tak, aby dvakrát nepřemýšleli nad obranou v případě napadení smečky, a zároveň tak, aby magie jednoho nezaútočila na toho druhého.

Iciriny dovedla zaštítit vlky před Firclaerovým žárem, a on je pro změnu ohříval, kdykoli se klepali zimou. Samostatně měli velkou moc, ale sjednoceně se zdáli jako nezničitelná dvojice.

Jelikož měla Ledová duše více zkušeností s ovládáním svých vlastních schopností, když se chtěly projevit kvůli přemíře pocitů, učila Ohnivého decha, jak zklidnit své srdce a zachovat chladnou hlavu.

Na druhou stranu, jejich schopnosti s sebou taktéž přinášely jisté nevýhody. Málokterý vlk chtěl bojovat proti nim. Přestože smečka věděla, že jsou Prokletí na jejich straně a nikdy by jim účelně neublížili, obavy ze ztráty kontroly nad jejich mocí je přeci jen děsily. Věděli, co Iciriny s Firclaerem byli schopni provést, a i když Iciriny při svém příležitostným vyprávění vynechávala podrobnosti o smrti všech vlků, jež se jí postavili do cesty, díky téměř dennodenním ukázkám ledové magie si dovedli představit, jak přesně zemřeli.

Bylo jen štěstí, že ti dva si nevybíjeli vztek na níže (v jejich případě možná i výše) postavených členech smečky jako ostatní. Snow by to nepřiznala, ale při té představě trnula hrůzou.

Ale i přesto – nebo možná právě proto – jejich souboje pečlivě sledovali. S napětím a zatajenými dechy zírali, jak zelenou krajinu pokrývá sníh, jenž však okamžitě roztává, jak stromy pohlcují plameny a uhasíná je ledová jinovatka náhle pokrývající dřevo, aniž by bylo okolí z těchto jejich cavyků poškozeno.

„Copak, Iciriny?" popichoval ji Firclaer, když právě při jednom z jejich cvičení roztavil její sníh a ona se zastavila, aby se zamyslela nad svým dalším tahem. „Už nemůžeš?"

Pohrdavě si odfrkla. „To tak!"

Vyslala proti němu několik ledových rampouchů, jež se zhmotnily z ničeho a přenášely vzduchem. Posílila svůj led, aby nebylo tak snadné je roztavit, a aby se mohly dostat skrz stěnu z plamenů, jíž před sebou vytvořil Firclaer.

Podařilo se, jako tesáky ostré rampouchy dorazily až k černému vlkovi, ale než se stačily zabořit do jeho těla, roztopily se a na Ohnivého decha dopadla pouze sprška vody. Oklepal se a loupl očima po Iciriny, zatímco kolem sebe utvářel pětici ohnivých koulí velkých asi jako jeho hlava. „To ti teda moc děkuju," zamručel, vysílaje proti ní útok.

Vyslala proti koulím led. Zaměřila se na jejich povrch a pokrývala je námrazou, jež při styku s žárem syčela. „Taky tě miluju!" křikla sarkasticky, načež se zazubila, aniž by si uvědomila, co ve skutečnosti řekla.

Ovšem Firclaer a přihlížející tuhle její větu postřehli, takže nebylo s podivem, že když ho Iciriny náhle zasypala hromadou sněhu, nestačil roztáhnout štíty a prostě se rozplácl na zem. Sníh nad ním vysoký jako tři vlci se teprve po několika úderech srdce roztopil, ovšem Firclaer neopětoval útok a místo toho na ni zíral jako na přízrak. „Co jsi to řekla?"

„Řekla jsem, že – o-ohh... ou."

Zamrzla na místě s tlamou pootevřenou a očima rozšířenýma, když plně pochopila váhu svých slov. Všechno kolem utichlo, dokonce i vítr na chvíli přestal foukat, pouze Písečná řeka vedle nich stále šuměla.

Na chvíli ztratila slova. Doposud nad tím nepřemýšlela, nenapadlo ji, že Firclaera miluje, že vůbec může – zejména ne když proroctví tvrdí přesný opak. Jenomže když se nad tím teď zamyslela...

Nebylo tak neuvěřitelné, aby Firclaera milovala. Vlastně se to zdálo až směšně jednoduché přejít z přátelství do něčeho vážnějšího. Navíc, jak by ho taky mohla nemilovat? Jak tak nad tím přemýšlela, zdálo se naprosto hloupé, aby to nebyla pravda.

Nakonec, vlk před ní byl stále její druh.

A proto, když si uvědomila své pravé city a dospěla k závěru, že je měnit nechce, se jenom usmála a uvolnila ztuhlé tělo. „Miluji tě," zopakovala, tentokrát bez špetky sarkasmu či ironie. Spokojená sama se sebou střihla uchem, naklánějíc hlavu na stranu. „Máš s tím snad nějaký problém?"

Na krátký moment se Firclaerovi přes tvář mihlo naprosto zděšení, a pak zavrtěl hlavou tak prudce, že si ji div nevyvrátil. Ne! Ne, rozhodně ne, jak tě tohle mohlo napadnout? Ne, vůbec. Ne."

Ani si neuvědomila, že vrtí ocasem jako šílená, a Firclaer si toho patrně také nebyl vědom, když odpověděla: „Dobře."

„Dobře," přitakal Prokletý s širokým úsměvem. „Protože, víš, já tě miluji taky."

Zubila se na něj. „To je dobře."

„No sláva!" zavýskla Starlight vesele, vbíhajíc mezi dva vlky. „Už bylo na čase."

I Black Moon k nim přiklusal. „Nesnáším vás," sdělil jim, aniž by se v jeho hlase dala nalézt špetka zášti. „Kdybyste s tím počkali ještě pár dní, Starlight by mi osobně ustlala pelech."

„Teď mi ho bude muset ustlat on," prozradila zubící se vlčice.

Čtveřice se rozesmála, stejně tak vlci, jež přihlíželi celému dění.

Firclaer přistoupil k Iciriny a otřel si hlavu o tu její, načež jí olízl čumák. Neodolal a zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Znamená to, že mě přijímáš i jako druha?"

Nastala další chvíle ticha, kdy Ledová vlčice zvažovala jeho slova. Ovšem teď už neměla důvod se držet zpátky, ne? Lehce sklonila hlavu. „Přijímám," ujistila ho. Pak s šibalským leskem v očích dodala: „Jen pokud uznáš, že tohle kolo jsem vyhrála."

Vysloužila si tím další vlnu smíchu, ale Firclaer krátce spojil jejich čenichy k sobě. „Jak je libo. Vyhrála jsi, spokojená?"

„Velmi," uculila se.

Později téhož dne večer, kdy se celá smečka shromáždila ke kořisti, Firclaer s Iciriny jedli jako první. Byla to tradice stará stovky let a smečka tímhle vzdávala čest novým druhům a vítala jejich svazek, dávala jim najevo, že mají jejich plnou podporu, že jsou vítáni a budou-li jim v budoucnu povolena vlčata, mohou je vychovávat v bezpečí tábora a rodiny.

Společně vyli na Lunu, na Předky i Osud, a děkovali jim za požehnání, jež pouto druhů znamená. Oba dva vlci také tradičně přespávali venku stočení k sobě, kolem nich kruh z plamenů zářící do dálky, v němž se třpytily ledové krystalky.

Tu noc nehlídal nikdo a všechny sny, jež se vlkům v táboře zdály, přinesly pouze ty nejhezčí vzpomínky.

~~~

Klid nikdy netrvá věčně a každý to věděl. Nemohli se spoléhat, že nenastane nějaký problém, nějaká situace, která dennodenní rutinu vyvede z rovnováhy i na delší čas.

Takhle to nefunguje, nikdy nefungovalo a fungovat ani nebude.

Zejména pro Prokleté.

Ještě celou další Lunu poté, co oba dva uznali pouto mezi nimi, bylo všechno v pořádku. Firclaer měl občas povoleno lovit, aby se mohl dvořit své družce a dát najevo, že by se o ni dokázal postarat, kdyby smečka nebyla okolo, a Iciriny dokonce zkusila Tasty vyzvat na souboj o postavení. Dávala si pozor, aby neužívala své nadpřirozené schopnosti, a přestože prohrála, ještě pár dní poté se téměř klepala vzrušením, jelikož to bylo vůbec poprvé, kdy se pokusila zaujmout vyšší pozici tou správnou cestou.

Ale až na věci, jež si způsobovali sami, byl klid a okolní svět jakoby neexistoval.

Jak je možné, že neviděli, co přichází?

Zaslepeni představou, že všechno už bude jen v pořádku, usnuli na vavřínech. Přece byli Iciriny s Firclaerem druhy, bojovali spolu, ne proti sobě, žili v jedné smečce, milovali se – tak proč se starat o tu část proroctví, jež zvěstovala zkázu?

Odpověď přišla jednoho poklidného dne. Sluneční kotouč se skláněl k západu, lovci se vrátili z napůl úspěšného lovu (aneb chytili tolik, aby nasytili smečku, ale ne tak moc, aby mohli přebytek zahrabat), vlci v táboře se smáli a vyhřívali na posledním teplu a Iciriny se Starlight se brzy měly vrátit z hlídky.

Takže když se náhle krajem prohnala vlna silné magie, jež rozklepala jejich kosti, všichni okamžitě utichli. Od hranic v lese, kde tekla Dlouhá řeka, kdosi bolestivě, vystrašeně a šokovaně zavyl a oni po hlase poznali Starlight.

A pak se nad tímtéž místem, z něhož se ten naříkavý zvuk ozval, rozprostřel sněhový oblak halící stromy, následovaný vlnou magické studené energie, jež okamžitě přeměnila Firclaera do podoby Ohnivého vlka.