Po téměř dvou měsících jsem zpět! Sláva, co? Hm, kéž by. No nic, jsem zpět, jdeme na to! :D
Přidávám konec minulé kapitoly, ať jste alespoň trochu v obraze. :D

Zklidnila dech a zavřela oči. „Nechci vás ohrozit. Nechci ani, abyste se mě báli. Vím, že vám je jasné, že něco skrývám. Řeknu vám, co se stalo," usoudila obezřetně. „Budete první vlci, kteří se o tom dozví. Ale... máte právo to vědět. Povím vám, jak jsem se z jeskyně pod skalním převisem, o níž se mi zdálo, dostala až sem k vám."

Vzduch mezi seskupenými vlky zhoustnul, jako kdyby samotní Předci seslali znamení vážnosti situace. Každý intuitivně vytušil, že ať jim Iciriny poví cokoli, s velkou pravděpodobností tím změní způsob, jakým na ni pohlíželi.

Z představy vyzrazení svých tajemství zjevně nebyla nadšená. Jindy by možná pojali podezření, neboť to mohlo vypadat, že skrývá něco, co by neměla, ovšem v jejích očích se zračila bolest a smutek, jenž pramenil z hloubi jejího srdce.

Možná i to donutilo některé vlky přehodnotit své priority. „Jestli nám o tom ale vyprávět nechceš," promluvila jemně Tasty, užívajíc hlas, jímž konejšila svá vlčata, když byli mladší, „pak nemusíš."

Mistrál se nadechoval k protestu, ovšem Iciriny rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne. Máte pravdu. Měli byste vědět, co způsobilo, že jsem taková, jaká jsem, abychom mohli předejít případným nedorozuměním." Přejela pohledem shromážděnou smečku a prosebně se zadívala na Alfy. „Mohli bychom zůstat tady u jezera, prosím?" Poklidný šum vody ji překvapivě uklidňoval, ovšem ona potřebovala stálé opakované čeření jen občas narušené pohybem ledových ker či ryb, jež ve vodě žily.

„Nevidím s tím problém," ujistila ji Auária bez váhání. Čím pohodlněji se Iciriny bude vyprávět, tím je větší šance, že bude upřímnější a vyjde jim vstříc při odpovědích na otázky, o nichž nepochybovala, že padnou. „Zaujměte pohodlné pozice, smečko, něco mi říká, že tohle bude na dlouho."

Byli tady všichni, nikdo nehlídkoval či nelovil. Sice den teprve začínal a oni si vyprávěli příběhy až večer před spaním, ovšem jednou mohli udělat výjimku, zejména když prospěla smečce.

V tichosti sledovali Ledovou vlčici, napjatě čekali, až začne vyprávět svůj příběh. Na kožichy jim dopadalo světlo Slunečního kotouče, zatím je však pouze jemně hladilo a dávalo vědět, že s postupem dne bude tepleji a tepleji.

Dovolila si podívat na své tři přátele, kteří jí věnovali povzbudivé pohledy, zavřela oči a vydechla, aby usměrnila zrychlující se tep. Je to v pořádku, jsi v bezpečí. Je to tvá smečka. I tak držela oči zavřené, když tichým, přesto díky hrobovému tichu jasně zřetelným hlasem, spustila: „Za jedné zimní noci se osamocená březí vlčice na útěku před vlky, kteří zabili jejího druha, skryla pod skalním převisem. Ještě téhož večera se spustila sněhová bouře, během níž vlčice přivedla na svět svého jediného potomka – čistě bílou vlčici s nezvyklýma fialovýma očima, jíž dala jméno Sněženka." Pousmála se při zmínce o jejím bývalém jménu, ale uši měla nastražené v případě, že by si z něj snad někdo chystal dělat legraci. Své jméno nosila s hrdostí a ctí a byla připravená bránit matčinu památku za každou cenu.

„Pod skalním převisem se nacházela jeskyně, jež se stala jejich doupětem a domovem," pokračovala lehce zasněně, téměř jako by vyprávěla pohádku a ne smutný příběh. Vzpomínky se vynořovaly jakoby odnikud a pomáhaly jí do hlasu vložit dávku surových citů. „Novorozená matka neměla žádné zkušenosti, neměla nikoho, kdo by jí s výchovou a uživením Sněženky pomohl, ale přesto v krajině bez zimy dokázala ulovit tolik potravy, aby její dcera přežila.

„Nebylo to pohodlné žití, naopak nebezpečné a plné obav, že se matka nevrátí z lovu či přijde s prázdnou či snad dcera umrzne, neboť ji musela nechávat samotnou, aby mohla získat potravu. I přesto si však pokaždé, když se stulily k sobě, vyprávěly příběhy. Převážně dospělá vlčice, jelikož Sněženka nepoznala jiné vlky a nemohla znát legendy, jež kolují mezi smečkami.

„Sotva Sněženka dosáhla věku tří Lun, dennodenně se učila vše potřebné k lovu, aby mohla své matce ulehčit a postarat se o sebe. Avšak na přelomu čtyř a pěti Lun věku je zastihla největší bouře, jakou kdy zažily. Veškeré stopy kořisti pokryl sníh a lovná zvěř zmizela do úkrytu. Statečná matka nedlouho poté zemřela vyhladověním, když veškerou kořist, jíž ulovily, přenechávala své dceři."

Zamrkala, ale nesnažila se zahnat slzy. Vítala je, neboť vzdávaly poctu její mrtvé matce. Před očima měla vidinu sebe samé, kterak se hladově krmí masem a ani si nevšímá, že jí matka opatrně podstrkuje i svůj vlastní podíl. Říkala jí o tom, jak se ve smečkách dělí, ale ona prostě hladově žrala dál.

Není to tvoje chyba, zaznělo jí v hlavě hlasem, jenž ji konejšil a říkal, že všechno bude v pořádku, hlasem jediné vlčice, která se o ni starala. Nesmí být. Každá matka by pro svého potomka udělala to samé, ty bys udělala to samé. Nedávej si za vinu, že tě ochránila, i když ji to stálo život. Teď se netrápí a společně s tvým otcem a zároveň jejím druhem na tebe shlíží z Údolí Věčnosti.

Zatímco ona nepostřehla, že přešla při vyprávění do svého pohledu, ostatní si to moc dobře uvědomovali a s upřímnou soustrastí je zabolela srdce. „Pohřbila jsem ji před jeskyní, protože tam často lehávala a sledovala mě, když mi bylo dovoleno vyjít ven. O pár dní později jsem si zvolila své dospělé jméno, Iciriny, a vyrazila pryč."

S šokem naslouchali, jak se malé vlče prodíralo skrz nástrahy světa úplně samotné. Většina vlků zděšeně vykřikla, když vyprávěla o jejím skoro utopením v řece a následném střetu s dvojici hnědých vlků, kdy odhalila své schopnosti. Na chvíli se odmlčela. „Myslela jsem, že jsem prokletá," svěřila jsem jim. „Prokletá jako prokletá, ne Prokletá, protože tehdy jsem ten příběh ještě neznala. Neměla jsem nejmenší ponětí, o co jde, jediné, na co jsem mohla myslet, bylo, čím jsem si to zasloužila. Snad proto, že kůže zajíce, na níž jsem seděla při vybírání jména, byla potřísněná krví, namísto aby zůstala čistě bílá? Netušila jsem a, no, doposud vlastně nevím, proč zrovna já. Osud dar Prokletým přece udělil při narození, nevybral, ne?"

Sotva vyřkla poslední větu, strnula. Oči měla vytřeštěné hrůzou.

Ne. Ne, to nebylo možné. To přece nemohla udělat!

Zdálo se jí jako hloupost, aby se její schopnosti projevily až po určitém čase, jelikož si byla téměř jistá, že se s nimi musela narodit, protože tak to stálo v proroctví. Nebylo možné, že by do nějaké doby jenom dřímaly, nedávaly o sobě jakkoli vědět. Jednoduše nebylo.

Znamenalo to tedy, že to ona mohla za všechny ty bouře, které je potkaly, za často padající sníh? Odsoudila svou matku a téměř i sebe ke smrti jenom kvůli schopnostem, o nichž neměla ponětí a jež nedovedla ovládat?

Ta představa ji děsila, tuhla jí při ní krev v žilách a téměř doslovně se měnila v led.

„Iciriny?" oslovil ji opatrně Firclaer, jenž si, stejně jako ostatní, všiml jejího náhlého rozrušení. Vstal, ale přesto zůstával přikrčený, aby ji nevyděsil, vrhaje krátký pohled k Moonovi. Jestli žádal o pomoc nebo se jen ujišťoval, že vlk nic nenamítá, nevěděl. Nehodlal se tím zabývat, jelikož jediné, nač mohl myslet, byl fakt, že jeho družku něco bolelo. Zbav se toho, musíš ji toho zbavit, musí být zase v pořádku. „Iciriny, podívej se na mě, ano?"

Střelila k němu očima, cítíc se jako vystrašený králík. Dýchala zrychleně, ovšem jemný klidný hlas stahoval její mysl zpět k zemi. Oči měla doširoka rozevřené, když vydechla: „Já ji zabila."

Překvapeně sebou škubl, ocas, jenž držel zdvižený, stáhl pod sebe, ve tváři lehce nechápavý výraz. „Cože?" zamračil se, nevěda, o kom mluví. O té samotářské hnědé vlčici, která na ni zaútočila jako první? Proč by potom vynechala i toho vlka?

„Mou matku," špitla. Smečka sebou překvapeně trhla, přisunuli se blíže, aby slyšeli její opodstatnění. „Moje moc se projevovala, ještě když jsem byla vlče, aniž bych o tom věděla, muselo to být ono. Proč by v okolí doupěte jinak byla taková zima a pořád spousta sněhu a bouře a –" zarazila se, lapajíc po dechu, neschopna nadále pokračovat s výčtem věcí, které jen povzbuzovaly tu část její mysli, jež si dávala smrt její matky za vinu.

Firclaer netušil, co dělat. Čím měl utišit panikařící vlčici, jak ji měl přesvědčit, že ona za nic nemohla?

Jediné, co mohl udělat, bylo se k ní přitulit. Lehl si hned vedle ní a Iciriny instinktivně zabořila hlavu do jeho srsti, jen napůl při vědomí. Černý vlk se k ní přitiskl blíže, ale brzy usoudil, že tohle stačit nebude. „Starlight, Moone," sykl.

Nepotřebovali další pobídnutí, oba se k nim přisunuli rychlostí blesku a společně obklopili Iciriny ze všech stran. Neříkali nic a Ledová duše jim za to byla v duchu vděčná, právě teď nechtěla slyšet, že to není její chyba.

Najednou se z houfu nejistých vlků zvedla Lara, ladně k nim přiklusala a jednoduše si lehla k Firclaerovi a Starlight. Vlci se po sobě krátce podívali, beze slov se shodli a hromadně ji následovali. Všichni se tiskli na sebe, vytvářejíce tak obrovský kruh těl.

Nikdo se nestaral, jestli neměli žádný prostor. Jediné, co chtěli, bylo uklidnit novou členku jejich smečky.

Nehybně leželi, zahřívali se navzájem a dávali si najevo, že tady jsou jeden pro druhého.

Nemusíš se bát, Iciriny. Jsme tvá smečka, jsme tvá nová rodina.

Nenecháme tě v tom samotnou.