Zkoušky a testy budou moje smrt, přísahám. V pondělí mám závěrečnou zkoušku z keyboardu a vůbec, ale VŮBEC to neumím. :)

Malá bělostná vlčice opatrně ťapala okolo. Na svých drobných nožkách se stále držela nejistě, ale to jí nezabránilo ve zvědavém prozkoumávání všeho možného. Brzy zjistila, že pád nebolí tolik, jak by mohl, a když náhodou nedokázala své neposedné tlapy ovládnout a rozplácla se na zemi, stačilo se jen převalit, aby její packy nebyly zamotané do sebe, a pak se mohla opět postavit a nadále pokračovat v prozkoumávání jeskyně. Občas zkoušela i poskočit, byť mnohokrát dopadla přímo na čumák. V takových případech jen zavrtěla hlavou, počkala, dokud se svět zase nesrovná, a začala se svou činností nanovo.

Tohle ji však přestávalo bavit. Jeskyni měla prozkoumanou skrz na skrz a znala každé její zákoutí. Tak moc toužila podívat se do světa tam venku.

Jeskyně skrývající se pod skalním převisem měla výhodu výše položeného místa. Stačilo jen vykouknout ven, aby viděla do dálky. Někdy však krajinu zahalovala hustá bílá mlha nebo sněhová vichřice. Při bouřích ji její matka vždycky zahnala do nejzazšího kouta jeskyně, kde se společně stočily do klubíčka, aby se vzájemně zahřály, a vyčkávaly, než pohroma, jež vždy zahalila pachy i stopy lovné zvěř, přejde.

Sněženka sice věděla, že bouře jsou špatné a snižují možnost ulovení kořisti a přežití celkově, ale měla tyhle časy ráda. Její matka byla všude okolo ní a ona se cítila v bezpečí a vždy potichu poslouchala příběhy, které jí vyprávěla.

Dnes však bylo nebe čisté a bez mráčků a dospělá vlčice opět venku lovila. Znuděné vlče se čím dál tím více přibližovalo k okraji jeskyně. Měla zakázáno bezpečí doupěte opouštět, ale ona toužila porozhlédnout se kolem, proběhnout po udusaném sněhu. Chtěla nasát neznámé pachy a oddat se instinktům divokého lovce.

Ani si neuvědomila, kdy přesně učinila poslední kroky vpřed, ale najednou prostě stála před převisem a shlížela na krajinu pod sebou. Stačilo by jen seběhnout cestičku hned vedle ní a mohla by se připojit ke své matce. Třeba by ji vystopovala, vždyť její pach znala nazpaměť!

S rozšířenýma očima pohlížela na vysoké stromy, jejichž špičky dosahovaly až sem nahoru. Sama od sebe zavlnila ocasem ze strany na stranu, naprosto vzrušená tím pohledem. Nozdry čenichu měla roztažené a snažila se mírnit ten příval pachů, jež s sebou přinášel studený vítr.

Otočila hlavu, když mezi všemi těmi vůněmi dokázala rozpoznat její matku. Udělala ještě několik kroků dopředu, stála skoro u kraje plácku před převisem. Kdyby jí podjely tlapky, spadla by dolů. Sráz sice nebyl prudký, ale i tak by to bolelo a jí by se mohlo něco stát.

Chvíli pátrala pohledem, než ji uviděla. Žlutooká vlčice s sebou táhla srnu a pomalu stoupala po cestičce vzhůru. Sněženka radostně vyštěkla, lov byl úspěšný a ony měly co jíst.

Matce ten zvuk samozřejmě neunikl. Okamžitě pohlédla vzhůru, žluté oči vytřeštěné strachem. „Sněženko, vrať se zpátky do nory!" přikázala, načež opět popadla srnu a rychleji než kdy dřív i s ní vyběhla zbývající vzdálenost.

Upustila úlovek před vstupem do jeskyně a popadla své malé nezbedné vlče za zátylek. Přenesla ji do bezpečné vzdálenosti rovnou dovnitř a teprve potom pustila, načež se k ní starostlivě natiskla a olízla jí čumáček. „Maličká, nepamatuješ si, co jsem říkala? Opatrně. Jsi moje všechno a nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo."

Zatvářila se provinile. „Promiň, mami," řekla upřímně. Pak však odvrátila pohled a zasněně pohlédla ven: „Když mne to tak láká! Chci běhat a skákat a lovit jako ty!"

Krátce se zasmála. „Jednou budeš," ujistila ji, znova lízajíc její ucho. „Teď si však ještě malá. Ale jednou nastane chvíle, kdy tě budu učit lovit. Slibuji, má maličká Sněženko."

„Iciriny! Iciriny, no tak, vzbuď se!"

Sotva postřehla, že k ní někdo mluví, s trhnutím vyskočila na nohy. Hřbet se jí samovolně zježil, vycenila tesáky a couvla dál od původce onoho hlasu.

Trvalo jí několik úderů srdce, než si uvědomila, že na ni nikdo neútočí a kde se vůbec nachází. Ano, byla v noře, ale ne pod skalním převisem, nýbrž v doupěti hlídkařů u Velkého jezera.

Čtyři páry očí ji starostlivě pozorovaly, zatímco se uklidňovala. Postupně si uvědomovala stále víc a víc věcí, které jí v první chvíli unikaly kvůli šoku.

Zaprvé, stále vládla noc, i když temnota venku nebyla tak tmavá, což znamenalo, že se blížil východ Slunečního kotouče.

Zadruhé, během spánku přešla do Prokleté podoby. Její srst pokrýval led a sníh a oči jí plály, jako by je živil ledový oheň. Co víc, cítila kapky vody, které se na jejím kožichu měnily v třpytivé průsvitné krystalky. Musela plakat během spánku, aniž by si to uvědomovala.

A zatřetí, stěny doupěte pokrývala námraza a zem potřísnil jemný poprašek sněhu. Oba jevy měly střed u ní a šířily se dál, ale čím více postupovaly, tím méně chladu přinášely.

Firclaer sice setrvával v běžné podobě, ale mezi jeho tlapami a břichem se občas prohnaly ohnivé jazyky, olízly jeho srst a zmizely, i jeho oči přeskakovaly mezi nádhernou zelení a žhnoucí oranžovou. Vlk bojoval se svou podstatou, jež ho při probuzení mrazem nutila proměnit se a zničit rušivý podnět. „Iciriny," zopakoval.

Střihla uchem na znamení poslechu. Ostatní v jejích očích však nadále viděli zmatenost, nechápavost, nejistotu a snad i strach a smutek. „Iciriny," promluvila tentokrát Lara jemným hlasem, „uklidni se, ano? Jenom dýchej. Nic se neděje. Ať se ti zdálo cokoli, jsi v bezpečí. Smečka tě ochrání, my tě ochráníme. Nemusíš se bát."

Zatěkala pohledem z vlka na vlka. Zdráhavě učinila krok dozadu, ale pak vystřelila vpřed, jako by ji pronásledoval Osud. Prosvištěla skrz vstup a nezastavovala se, i když za sebou slyšela prosebné vytí, ať nikam nechodí a zůstane s nimi.

Ona však neměla v plánu běžet daleko, natož znova utíkat pryč. Napálila to přímo do polozmrzlého jezera, na němž díky oteplení rychle roztával led a zanechával za sebou pouze křehké kry, které se bortily sotva na ně vlk šlápl jednou packou.

Studená voda, která ji obklopila, s sebou přinesla ticho. Přehlušila hlasy vlků i její vlastní myšlenky a pomohla jí uklidnit se, vzpamatovat a zamyslet. Tísnivý pocit, jenž jí svíral hrdlo i tělo jen co se probudila, pomalu ale jistě odplouval pryč stejně jako rozdrcené úlomky lehké ledové pokrývky.

Bylo to zvláštní. Kdysi ji voda málem připravila o život a teď v ní nacházela útěchu. Temné hlubiny okolo ní ji vítaly a lákaly k sobě, odrážely její vlastní pocity a myšlenky.

Sotva usoudila, že vzduch jí brzy nevystačí, otočila se a několika mocnými údery tlap mířila zpět k hladině. Vynořila se kousek od břehu, aby nabrala dech, ale zbývající kousek uplavala. Na co by taky zpevňovala led, po němž by mohla chodit, když voda studila stejně jako její tělo?

Vylezla na břeh, kde již čekali všichni hlídkaři a nejenom oni, nejspíš svým vytím vzbudili celou smečku. Nikdo neřekl ani slovo a ona si dávala na čas. Oklepala se, zhluboka nadechla a uvolnila pouta, která ji držela v podobě Ledové vlčice, aby zaujala obvyklý fialovooký vzhled. Přechod mezi podobami ozvláštnil východ Kotouče, při němž se jemné paprsky světla střetly s jejími ledovými krystalky a na chvíli se rozzářily všemi barvami, než zmizely.

„Omlouvám se," začala pomalu, ztěžka. „Nechtěla jsem vás vzbudit, natož... zranit," hlesla, nevědouce, jestli někomu náhodou neublížila, když byla mimo. Její mráz měl útočně obrannou tendenci.

„Nikoho jsi nezranila," ujistila ji okamžitě Starlight. „Jen možná vyděsila. Uh, tohle znělo špatně. Jde jen o to, že jsme tě takhle ještě... neviděli. Ze spaní jsi kňučela a plakala a pak tam byl ten mráz..." oklepala se.

„Iciriny," promluvila varovně Beta, „tajíš nám něco? Ve smečce smíš zůstat, ale pouze pokud neohrozíš ostatní. Myslím, že to víš."

Mistrál pozvedl hlavu. „Co se stalo, Iciriny?"

Mlčky přikývla. Neklidně přešlápla, váhajíce. Měli by vědět, o čem se jí zdálo a co ji přivedlo sem. Zasloužili by si to vědět za všechno, co jim provedla.

Zklidnila dech a zavřela oči. „Nechci vás ohrozit. Nechci ani, abyste se mě báli. Vím, že vám je jasné, že něco skrývám. Řeknu vám, co se stalo," usoudila obezřetně. „Budete první vlci, kteří se o tom dozví. Ale... máte právo to vědět. Povím vám, jak jsem se z jeskyně pod skalním převisem, o níž se mi zdálo, dostala až sem k vám."