Nebylo s podivem, že se Iciriny opět brzy zařadila mezi členy smečky, jako by nikdy neodešla. Stejně jako předtím, i teď zastávala pozici posledního hlídkaře. Do budoucna měla v plánu to změnit, jistě, ovšem teď se radovala, že ji vůbec vzali zpět.

Prvních pár dní se nad smečkou vznášela nejistá nálada, která se však každým okamžikem víc a víc vytrácela. Kupodivu tomu pomohl i Black Moon, jejž se zase vrátil ke svému starému veselému nekonfliktnímu já, které znali před celou záležitostí souboje o družku. S Iciriny nadále trávil čas, o tom nepochybně, teď již ale pouze v přátelském duchu.

Brzy jediné, co vyčnívalo z navyklých situací, byl vztah mezi Firclaerem a Iciriny. I náhodný pozorovatel by si mohl všimnout, že Ohnivý dech k vlčici cítí něco víc, přestože se to zoufale snaží nedávat najevo. Nechtěl na Prokletou spěchat, nebezpečí odchodu stále viselo ve vzduchu a on nechtěl nic pokazit, nechtěl Ledové duši zavdat další důvod k váhání, dělá-li správně.

A ona váhala. V tomhle si nebyla jistá vůbec ničím, jenomže ona potřebovala, musela vědět, že tohle skončí dobře. Ale ona nevěděla, což pro ni samotnou dělalo situaci o něco těžší, než by chtěla. Takže zatímco ona bojovala se svými vnitřními démony, Firclaer usměrňoval svou povahu, aby na vlčici moc netlačil.

S každým krokem, který učinil, si dával pozor. Postupoval pomalu, zlehka, v případě, že by Iciriny nesouhlasila a chtěla ho zarazit, ale dělal pokroky a už jenom vědomí, že mu dovolila se o ni snažit, že mu dala naději, ho naplňovalo chutí pokračovat.

Když se rozešli spát, noc co noc se v doupěti posouval blíže k ní, i když vzdálenost mezi nimi zkrátil i jen o pouhý chlup. Nemohl se vymluvit, že by chtěl vlčici v noci kvůli stále přítomnému sněhu zahřát, protože Iciriny by snad mohla spát i v ledové vodě, aniž by onemocněla. Všichni vlastně pochybovali, že se svými schopnostmi by mohla umrznout, ale když se jí na tohle zeptali, jen se zarazila, pak zavrtěla hlavou a zhodnotila, že si tímhle není jistá, ale patrně ne, stejně jako Firclaer nemůže uhořet.

Alfa při jejích slovech zvedla ocas a bezděky jím zavrtěla. Ovšem ještě aby ne, vždyť měla ve smečce oba Prokleté, což znamenalo, že jsou vlci chránění před krutým mrazem i spalujícím žárem.

Jinak však zažívali dobré časy. Sníh pomalu roztával a lovná zvěř na svět přiváděla mladé. Smečka byla ve skvělém počtu a co víc, měli mezi sebou čtyři mladé a silné vlky, jejich budoucnost. Měli se stále co učit v otázce přežití, ale kdo jiný je lepším učitelem než samotná rodina?

Byl jedenáctý den po jejím příchodu, kdy se Starlight obcházely hranice. Ty dvě spolu chodily na obchůzky často a ostatní měli občas problém je od sebe zdálky rozeznat, vždycky hádali, která je která, a potom se vítězně zubili, když hádali správně.

„Víš," broukla Starlight, „bratr tě má vážně rád. Jakože... rád rád. Ještě nikdy jsem ho neviděla se tak snažit, aby něco nepokazil."

Iciriny lehce naklonila hlavu na stranu, levé ucho se jí při tom pohybu překlopilo. „Hmm?"

„Ale no tak, nedívej se na mě takhle. Víš, co tím chci říct. A nemyslím si, že za to může pouto druhů. Vždyť sama víš, že i druhové se mohou nesnášet."

Opatrně přikývla, chápala. Nemohla říct, že to cítí stejně. Firclaera měla ráda, jistě, ale to bylo všechno. Být něčím druhem neznamenalo zamilovat se do něj na první pohled a strávit s ním zbytek života.

Jenom se oklepala a zavětřila. Cítila blízké stádo a zajíce, při té vůni se jí sbíhaly sliny a odolávala nutkání rozběhnout se a ulovit ho, ale věděla, že nemohla. Kromě kořisti však necítila pach cizích vlků nebo jiných případných nepřátel. „Dost už o mně a Firclaerovi. Všimla jsem si, že ty jsi víc než ráda, že Moon ztratil veškerý zájem."

Potichu se zachichotala. „Divíš se mi? Měla jsem toho všeho už po krk. Vážně, kdybys tady byla, věděla bys. I když mi něco říká, že přinejmenším tušíš. Ale představit si to nedokážeš! Ty jsi Moona neznala před celým tímhle šílenstvím – odpusť mi to, nic proti tobě, však víš –, já ano. Je příjemné vidět, že se zase chová jako předtím. A moc ráda vidím, že vyprchává i jeho... mírný odpor k Firclaerovým schopnostem. Nemůžu říct, že bych se divila, s těmi dovednostmi je nebezpečný. Oba jste. Ale Firclaer je pořád můj bratr a nikdy mě ani nenapadlo se ho bát a to samé platí vlastně i pro tebe." Na chvíli se odmlčela, aby mohla srovnat myšlenky a nabrat dech, než opět pokračovala: „Víš, nikdy jsem ti neřekla, jak vděčná jsem, že jsi vylovila naši mámu z toho jezera. Jasně, jasně, ty máš schopnosti, ovšem... stejně to chtělo odvahu. Navíc si kvůli tomu riskovala odhalení. Rozumím tomu, proč jsi nám nic neřekla, pro Předky, všichni rozumí –"

„Starlight," přerušila ji jemně.

„– ale stejně ti chci říct, že –"

„Starlight!" zopakovala hlasitěji. Vlčice konečně sklapla, zavřela tlamu a jen se na ni podívala svýma pronikavýma modrýma očima. Iciriny zavrtěla ocasem a roztáhla pysky do širokého úsměvu. „Taky tě mám ráda."

Chvíli na ni zůstala jenom zírat, než radostně vyštěkla, otřela se hlavou o tu její a klusem se vydala dále, ocas i hlavu nahoře, zvedajíce tlapky. Ledová duše se krátce zasmála, ale brzy ji dohnala a pokračovaly v cestě.

„Hlásíme čisto!" křikla černouchá vlčice, jen co se vrátily zpět do tábora. „Po vetřelcích ani stopy."

„Skvělá zpráva," přikývla Lara, První hlídkařka. „Už zůstaňte tady, za chvíli se vrátí lovci."

„Neslyšela jsem je výt," poznamenala Lexis. „Myslíte, že něco chytili?"

Alfa Mistrál se jenom zvedl na nohy a protáhl tělo. „Pro jejich dobro doufám, že ano. Mám celkem hlad. Jestli nic nepřinesou, patrně začnu rýt čumákem v trávě," zamumlal.

Jeho slova vyvolala vlnu upřímného smíchu a on se k nim připojil. Nebylo to tak, že by se vysmívali svému vůdci, právě naopak, jenom utužoval pevné vztahy.

K jeho štěstí (nebo možná štěstí lovců) však vlci těsně po západu Slunečního kotouče do tábora přitáhli mladou laň společně se dvěma zajíci, možná těmi, které bělavé hlídkařky cítily při obchůzce území.

Ani po jídle se však nechtělo nikomu zvedat, natož ještě odcházet do doupat. Užívali si klidu a vychutnávali pohodu. „Víš," prolomila ticho Hvězda, otáčejíc se na Iciriny, „něco by mě zajímalo. Firclaer nám tehdy řekl, že bys měla být na hranicích dávno před západem Kotouče, protože prý vnímal vzdálenost mezi vámi nebo něco takového. Jenže, ty jsi přišla později, jak všichni víme."

Všechny pohledy se k ní obrátily, napjatě vyčkávali, co odpoví. Prokletá chvíli mlčela, přebírala si nevyslovenou otázku a pak pomalu pokývala hlavou ze strany na stranu. „Patrně bych přišla na čas, jak říkal Firclaer. Abych potvrdila jeho slova, i já cítím jeho přítomnost či nepřítomnost." Krátce na černého vlka hned vedle ní pohlédla, pak pokračovala ve vysvětlování: „Důvod mého zpoždění je jednoduchý: přepadli mě. Smečka o osmi jedincích. Než se zeptáte, věděli přesně, na koho útočí. Se dvěma z nich jsem nějakou dobu ještě před příchodem do téhle smečky putovala. Nepohodli jsme se, skončilo to soubojem a spoustou ledu. Nicméně, jak vidíte, dostala jsem se od nich. Ve výsledku to nebylo ani tak těžké," usoudila.

Firclaer zavrčel, jen představa, že se někdo opovážil sáhnout na jeho druž – na Iciriny, ho naplňovala vztekem. „Proč jste se nepohodli?"

Zaškaredila se na něj. „Ta vlčice si myslela, že jí chci přebrat vlka, kterého označila za svého druha. Což se později ukázalo být pravdou, mimochodem, ale v té chvíli ve mně viděla jen soupeře."

Instinktivně se mu zježila srst, a když si Starlight decentně odkašlala, zahanbeně schoval čumák mezi tlapky a přivřel oči, vyvolávajíce tím mezi vlky pobavené mručení.

Iciriny švihla ocasem sem a tam. „Stejně jsem o něj neměla zájem. A pořád nemám," doplnila. „Jen mi, stejně jako Salome, pomáhal se zdokonalovat v lovu. Naštěstí, měla jsem ještě hodně co trénovat. A vidět někoho dalšího lovit je vždycky lepší, než se učit sám." Její pohled se upřel kamsi do dálky, na místo vzpomínek a myšlenek, kam za ní nemohli.

Jenomže ostatní vnímali, co řekla. Teď se na sebe nechápavě dívali a mračili, přemýšleli. „Co myslí tím ‚než se učit sám'?" zeptala se Tasty za všechny.

„Mmm?" škubla hlavou a zadívala se na ni. Až teď jako by si uvědomila, co řekla. Jen pootevřela tlamu a pak se neklidně zavrtěla. „Nic, nic. Um... bude někomu vadit, když se odeberu do nory?"

Ve skutečnosti jediní, koho se ptala, byli Alfa vlci. Auária bez rozmýšlení přikývla. Nemohla jí odepřít spánek a možná byli zvědaví, ale jestli o tom Iciriny nechtěla mluvit, nesměli ji tlačit. „Jen běž. Vlastně myslím, že bychom měli jít spát všichni."

Té noci nejeden vlk dlouhou dobu bděl a jen přemýšlel, jak to Ledová vlčice myslela.