Omlouvám se za prodlevu, nicméně... je to katastrofa. Touhle kapitolou jsem se doslova prokousávala a taky to podle toho vypadá, z nějakého důvodu se mi vůbec nedařilo psát a bylo to strašně náročné. Rozhodně s tím nejsem spokojená, ale co se dá dělat.
Nicméně bych chtěla poděkovat všem, kteří jste mi vyplnili dotazník, nad spoustou těch odpovědí jsem se smála. :D Čtyřicet pět odpovědí (přesně!) jsem nečekala. Děkuji vám. <3

Přesně, jak čekala, na její slova reagoval každý úplně jinak. Zatímco Black Moon se zatvářil jako nakopnuté vlče, Firclaerovi v očích svitla naděje a jeho plameny zahořely jasněji, posíleny jeho city. Někteří vlci pootevřeli tlamy, jiní couvli, Omega třeba zamumlala „Já to věděla" a Starlight se jenom oklepala, doufajíc, že tohle nebude mít za následky další bitku.

Ohnivý dech popošel blíž k ní, chtěl zkrátit vzdálenost mezi ním a jeho družkou, stát jí po boku, ale ona naježeně uskočila dozadu o větší kus, než který on ušel. Nechápavě se zastavil a stejně jako u ostatních z jeho pachu mohla vyčíst jasné zmatení.

Čekali na vysvětlení. Nechápali, proč se Iciriny najednou celá naježila a cenila na ně – na Firclaera – tesáky, když sama potvrdila slova Prokletého.

„To, že jsme druhové," promluvila konečně zřetelným a pevným hlasem, „neznamená, že se mezi námi něco mění. Neřekla jsem, že tenhle svazek přijímám. Nebudeš se ke mně jen tak ze dne na den lísat a projevovat hlubokou a nekonečnou náklonnost. Takhle to jednoduše nejde."

Jeho nadšení poněkud opadlo, jen na ni mlčky hleděl. Netušil, co přesně tedy svými slovy myslela. Vždyť prohlásila, že jsou druhové, a takovéto chování k tomu jednoduše patří, to nemohl nikdo popřít. Tak proč mu nechtěla nic dovolit? Každý věděl, že když si je vlk vědom, že našel svou spřízněnou duši, bolí ho, když mu není nablízku, když nemá jistotu, že je všechno v pořádku. Samozřejmě, není to ze dne na den a postupem času jsou tyto pocity silnější. Možná, napadlo ho, je tohle tenhle případ.

On si svých citů vědom byl a pouto, které je spojovalo, více než ochotně přivítal. Ale jestli Iciriny netoužila po svazku, jestli zatím neopětovala jeho city, ba naopak je nechtěla přijmout, potom chápal, jak mohla celou situaci zvládat doslova s ledovým klidem.

Přesto ho pomyšlení na to, že Prokletá necítí to samé, co on, nebo že jejich pouto nechce přijmout, trochu bolelo. „Co to tedy potom znamená? Nerozumím ti, Iciriny. Nechápu smysl tvých slov."

Kéž bych mohla i já říct, co přesně tím myslím! pomyslela si vlčice toužebně. Nedokázala vysvětlit své zmatné myšlenky natolik, aby ostatní pochopili, vždyť ona sama se v nich plně nevyznala! „Uznávám, že to pouto tady může být," promluvila konečně a pomalu, dávajíc si pozor na každé slovo, jež vypustila z tlamy, aby vlkům alespoň co nejvíce to bude možné, přiblížila, co tím vším chce říct, „ale neznamená to, že cítím, eh, lásku. Nebo zkrátka něco takového, jak to u druhů bývá. Mám tě ráda, ovšem stejně tak mám ráda i Moona nebo Starlight."

Snad každý cítil, že se vzduch na okamžik oteplil, jen aby se vzápětí ochladil. Ani jeden z Prokletých neměl tuhle změnu v plánu, byla to jednoduše pouhá reakce na slova a následně na neočekávaný čin. Instinkty jim velely, aby tomu druhému ukázali, kdo je silnější a má navrch. Nevědomky se tak několik úderů srdce přetahovali, než jim došlo, co dělají, a oba okamžitě stáhli vliv jejich moci z okolí.

Podivné ticho narušil až lehce roztřesený nádech vlčice, když se rozhodla pokračovat ve své víceméně nikým nepřerušované řeči: „Neznamená to ale, že se to nezmění. Abych to shrnula... chci tím říct, že máš, um, povolení? Asi. Povolení k tomu, aby sis mě zkusil získat za družku. City se neobjeví jen tak přes noc, nějakou dobu to trvá. A i když uznávám, že jsi mi chyběl – že jste mi všichni chyběli –, pořád to nevnímám tak, jak bys ty nejspíš chtěl."

„Takže," promluvil opatrně Firclaer, „to znamená, že bychom mohli být spolu?"

Váhavě přikývla, neklidně přešlapujíc z tlapky na tlapku, špičku ocasu držíc zvednutou. Opravdu si nebyla jistá, co si o tom budou myslet ostatní a jestli jí nakonec dovolí zůstat ve smečce, aby vůbec měli šanci zkusit, jestli by spolu vydrželi. Pohybovala se zatím pouze v mezích úvah a možných situací. Upnula všechny své plány na případ při opětovném přijetí. Neměla ponětí, co by dělala, kdyby ji vyhnali. Nebylo to jenom proto, že by se značně ztížila ta... věc, která vznikla mezi ní a Firclaerem, ale ona prostě nechtěla znova odejít. Zatímco jinde se cítila nechtěná a odsuzovaná, tady patřila do smečky a byla součástí rodiny.

A přestože předtím odešla, nebylo to tak úplně dobrovolné, jak se mohlo zdát.

Ona je vážně nechtěla opustit.

Takže mohla jen doufat, že jí vlci odpustí a přijmou nazpět, navzdory nebezpečí, která jsou s ní spojena. I přes to, že do smečky přinesla nejeden problém, věřila – věděla, že tihle vlci jsou jiní. Dobří, hodní, rozhodují se správně.

Možná i proto by při odmítnutí sklopila hlavu a ocas a odkráčela zpět do temnoty. Možná i proto by byla ochotná padnout na záda a žadonit o odpuštění. 

Opět zatřepala hlavou, když si uvědomila, že se myšlenkami dostala jinam, než kam chtěla, i když by kdekdo mohl tvrdit, že souvisely s tématem.

„No tak počkat."

Možná to měli čekat, možná jen naivně doufali, že Black Moon celou situaci nechá být a smíří se s tím, co bylo řečeno, ale to on zjevně nemohl, byť věděl, že jeho šance rapidně klesly z ‚co kdyby náhodou' na ‚v žádném případě'. „No tak počkat," zopakoval, aby upoutal pozornost všech, i teď, kteří se právě probírali ze zamyšlení, což nebyla jenom Iciriny. „Takže ty tvrdíš, že on si to nevymyslel."

Odpovědí mu byly útrpné vzdechy vlků okolo, i přes to však Lexis zavrtěla hlavou: „Jak sis mohl všimnout, tak ne."

Lovec věděl, že by ostatní byli nejradši, kdyby už nic neříkal, ale on se jednoduše nemohl nezeptat: „Chci to vědět jistě. Kdyby sis měla vybrat někoho – jakéhokoli vlka, s nímž bys žila –, byl by to buď Firclaer, nebo nikdo."

Ledová duše upřela veškerou pozornost na vlka vedle ní, jehož se od chvíle, co vysvětlila důvod svého návratu, snažila přehlížet. Proti své vůli mu věnovala široký úsměv, pochopil tajné poselství jejích slov.

Ona nebyla hloupá. Postupem času si dala dvě a dvě dohromady a došlo jí, co nevraživost mezi dvěma členy smečky způsobilo. Kdyby měla být upřímná, slyšela část jejich hádky ještě chvíli před začátkem souboje. Nebyli tiší, vlastně div že nepokřikovali na celý les. Za nic na světě by to však nepřiznala.

Věděla. Moon to teď věděl také a ona nepochybovala, že společně s ním ona skutečnost neunikla i ostatním vlkům, mezi něž jednoznačně patřila Starlight.

Iciriny věděla, co k ní oba vlci cítí a o co se snaží. Jedna její část si to možná uvědomovala ještě ve chvíli, kdy patřila ke smečce a žila společně s nimi.

Jakkoli to bylo překvapivé, Moon necítil vztek, spíš... zklamání. Zklamání z marných nadějí, které v něm vlčice nevědomky živila. Doposud doufal, že by snad mohl mít štěstí, že by mohl nad svým soupeřem vyhrát a dokázat, že si zaslouží družku, že své city myslí vážně, ale... ale.

Iciriny je neopětovala a ani nemohla, protože se soustředila na Firclaera. Black Moon sice zůstával jejím přítelem, ale nepatřil mezi případné otce vlčat. 

Smečka špicovala uši, ocasy drželi zvednuté. Byli připraveni zasáhnout, kdyby se lovec rozhodl učinit nějaké nemoudré rozhodnutí. Firclaer na něj doslova zíral, víc než kdy jindy odhodlán bránit si, co náleželo jemu. Ne Iciriny, zatím ne, ale právo dvořit se jí. Jeho plameny nabíraly na horkosti a vzduch kolem něj se svíjel a kroutil a při střetu s Icirininým chladem syčel.

Vlkovo odmlčení trvalo až moc dlouho na to, aby se výše postavení vlci neobávali. Alfa postoupila dopředu, vědoma si útoku, který mohl přijít. Vlastně ho snad napůl očekávala, ale přesto promluvila. Musela by na sebe strhnout jeho zlobu, aby nezaútočil na někoho ze smečky. „Moone," zasykla potichu, varovně. Jen v tom jednom výdechu, v jeho jméně, bylo tolik nevyřčených slov. Dobře rozvaž, co uděláš, nepůjde to vzít zpět. Vztek neomlouvá činy. Toužíš snad zemřít? Bylo-li by nejhůř, zabila bych tě. Vše pro ochranu smečky.

„Prosím," zamumlala Starlight tiše, spíš pro sebe než pro ostatní. Black Moon nebyl špatný, jeho city to dokazovaly, jenom si nezvolil správného vlka.

Nesnažili se krýt překvapení, když se on konečně pohnul – ovšem namísto skoku vpřed, udělal krok vzad a lehce se přikrčil v nohou, sklápěje hlavu. „Rozumím," řekl vyrovnaně, po vzteku ani stopy. „Nebudu dělat potíže."

Firclaer sebou škubl, jeho výraz se změnil na lehce nedůvěřivý. Oči měl doširoka rozevřené a jejich žlutooranžová barva se neustále přeskupovala, skoro jako by tekla. Opravdu? ptal se neslyšně. Necháš mi ji? Nebudeš nic zkoušet?

Bělobřichý lovec v odpověď jemně zavrtěl hlavou. Nic víc, ovšem toto gesto stačilo.

Jedna jediná řeč. Pouze správně zvolená slova ukončila celý tenhle dlouhodobý svár.

Všichni jako by se najednou uvolnili a věci se opět dali do pohybu. Vzduch byl rázem čistší, svěžejší, bez nepříjemného pachu nevraživosti, jehož si doposud nevšímali.

Iciriny pohnula tlamou. „Děkuji," špitla tiše, jen neslyšný šepot, jenž odnesl vítr, ale ta slova tam byla. Byla a vlčice je pronášela s důvěrou a vděčností, jež ho zasáhla jako zuřivá bouře a on věděl, že neudělal chybu.

Oklepal se, aby se zbavil nepříjemného svrbění pod kožichem a společně s tím i posledních zbytků nejistoty a vzteku, ovšem pocit zklamání nadále přetrvával, byť byl skrytý hluboko v jeho myšlenkách. Ne, usoudil sám, s Iciriny by mi nebylo dobře. Nemohlo by být, cítím-li teď tohle všechno.

„Takže, to by bylo," usoudil nakonec. Mluvil nahlas, snad tím chtěl dokázat, že je opravdu všechno v pořádku a nemusí se bát útoku. „Když jsme si teď Iciriny vyslechli a všechno ujasnili..." odmlčel se, otáčeje se na Alfy a Betu, „přejděme k tomu hlavnímu. Může tedy zůstat s námi?"

Všechny pohledy se obrátily na vedoucí vlky. Nepřekvapivě odpověď očekávala nejvíce čtveřice mladých. Doslova jim viseli očima na tlamách.

Auária si olízla čumák a obrátila se na své dva druhy. Pohlédla jim jednotlivě do očí, čekajíc, dokud Agilli i Mistrál krátce nepřikývnou, než se ohlédla i na Dawna. Třetí vlk vypadal zamyšleně, těkal pohledem z jeho syna na bývalého rivala, špička ocasu mu při tom pocukávala. Následně lehce naklonil hlavu na levou stranu, střihajíc uchem.

Auária pohlédla přímo na Prokletou, rudé oči se střetly s ledově modrýma. Pomalu, kladouc důraz na sebemenší pohyb, přikývla. „Myslím, že máme jasno. Rádi tě opět uvítáme mezi námi, Iciriny."