Přes 20 000 přečtení a téměř 3 000 hlasů. :O Vám slušně hrabe, lidi. Ale nemáte ponětí, jak si toho vážím! <3
Mimochodem, v téhle kapitole snad potěším @RavenWhiteIsBack jakožto shiperku Icilight (momentálně mě jiný shipname pro Starligh a Iciriny nenapadá, promiň. xD)

Naslouchala tichu, které se s jejími slovy rozhostilo, namísto aby se dočkala odpovědi. Učinila posledních několik kroků ze stínů stromů na světlo Luny. Bělostný kožich pokrytý ledovými krystalky díky svitu z nebes skvostně zářil, třpytil se jako kapky ranní rosy při východu Slunečního kotouče. Neskrývala tuhle podobu, teď již neměla důvod, když o ní věděli. Navíc věděla, že v téhle podobě vypadá děsivěji, což se jí v tuto chvíli dokonale hodilo.

Přelétla pohledem mlčenlivou smečku. Níže postavení členové se pod jejím pohledem nevědomky krčili k zemi, obávajíce se jejího vzezření i toho, co by se mohlo stát, kdyby se nedržela. Všichni z ní vnímali sílu a moc, kterou Prokletá podoba ještě zesilovala. Alfám se při tom vědomí ježil hřbet. Věděli – nebo si přinejmenším mysleli –, že Iciriny je nechce svrhnout a přebrat jim smečku, ale teď ji vnímali jako možného nepřítele, jenž by mohl ohrozit jejich postavení.

Nedělala to schválně, ale nemohla si pomoct. Nešlo jinak.

Pohledem se zastavila u dvojice stále ztuhlých vlků. Držela jejich těla na místě díky neviditelnému ledu, kterým obalila jejich těla, a jehož mráz jim prosakoval skrz kožichy do jejich niter a chladil je zevnitř. „No?" vyzvala je. „Stále čekám na odpověď." A oni odpovědět mohli, tím si byla jistá.

Firclaer se, na rozdíl od Black Moona, pohnul. Plynule přešel do Prokleté podoby, jeho oheň rozpustil pomyslná ledová pouta, která je držela na místě. Narovnal se a obrátil k Iciriny čelem, hleděli si do očí. Jeden Prokletý rovný druhému, stejně mocní, stejně nebezpeční. Zřít někdo cizí tyto dva nadpozemské vlky, kterak stojí proti sobě, patrně by se dal na útěk, aby rozhlásil, že proroctví se naplnilo a válka započala.

Nebyla to pravda. Nikdo z přítomných neměl na boj ani pomyšlení, nepočítáme-li dva zmíněné rivaly, kteří se od přírody nemohou nechat být.

„Dobrá, tohle mi stačí. Odcházím."

Odvrátila se od nich, nevšímajíc si možné hrozby vpadnutí do zad, o níž však nevěřila, že by přišla, když se trojhlasně ozvalo: „Počkej, nikam nechoď!"

Opět se tedy otočila zpět, jedno ucho výš než druhé v předstíraném překvapení. Tak co? ptala se němě. S tímhle gestem však pomalu uvolnila i sevření Moona, aby se necítil stísněně a nepříjemně a mohl se hýbat. Něco jí říkalo, že ti dva na sebe teď útočit nebudou.

Nebyli to dva vlci, kdo promluvili, nýbrž nejmoudřejší z přítomných mladých vlků. „Jsou to hlupáci," podotkla Starlight. „Nechoď kvůli nim pryč, prosím. Nenechám tě odejít jen proto, že to tihle dva nedomysleli. Opět."

I navzdory situaci se Iciriny lehce pousmála. V hrudi jí cosi zabolelo, když si uvědomila, jak moc jí Starlight chyběla. Doposud si neuvědomovala, jak moc potřebovala přítelkyni, jíž pro ni Starlight byla.

U Předků, tohle nebylo dobré znamení. Nikdy v životě se takhle necítila. Záleželo jí jenom na její matce, ale teď okolo ní bylo najednou až moc vlků, s nimiž ji něco, cokoliv, vázalo.

Lehce se oklepala a v duchu se okřikla, aby se vzpamatovala. Tyhle myšlenky sem nepatřily, nesměla se jimi zaobírat. Později, slíbila sama sobě, protože byla ochotná si přiznat, že by to potřebovala. Později se nad tím zamyslím, až bude ten správný čas.

„To teda jsou," odsouhlasila nakonec. Na druhou stranu, jejich slova nešlo popřít, byla to prostě holá pravda, a jestli se jim nelíbila, pak měli jednoduše smůlu, ony byly pouze upřímné. A upřímnosti by si ostatní měli vážit, to jí matka vždycky říkávala. „Naneštěstí."

Starlight se najednou pohnula. Než ji kdokoli stačil zarazit – ne že by se o to mnoho vlků snažilo, stále se lehce obávali a strach a respekt jim nedovoloval se pohnout –, přiklusala až k Iciriny a radostně jí olízla ucho. Nehledě na led na kožichu a mráz vycházející z jejího těla se jí přátelsky otřela o bok.

Iciriny ztuhla, vytřeštila na ni oči a pootevřela tlamu. Na chvíli se jí zastavilo srdce, obavy z toho, co se mohlo při styku s její Prokletou podobou stát, jí zaplavily mysl.

Černouchá vlčice jenom roztáhla pysky do úsměvu. V místě dotyku měla na kožichu jemnou vrstvu jinovatky a jazyk ji chvíli studil, jako kdyby pila vodu ze zamrznuté řeky, ale nic zvláštního nebo nebezpečného se nestalo. „Chyběla jsi mi, víš o tom?"

Ledová vlčice měla sotva čas se vzpamatovat z jednoho šoku, když přišel druhý v podobě Starlightiných slov. Její zmatenost byla pro ostatní jasně viditelná, nedovedla ji skrýt, přesto neviděla jemné úsměvy, které si mezi sebou smečka věnovala. „Ty mně taky," dostala ze sebe konečně. Sice to nevyznělo zrovna sebejistě, ale pravdivost ze slov vyloženě sálala. I ona si ke svému lehkému zděšení uvědomila, že jí ze zad spadla jakási tíže, když tahle slova konečně vyslovila.

Auária si odkašlala, aby na sebe upoutala pozornost a opět nabyla jistotu, která se ztratila s Icirininým příchodem. Napřímila se a rozhodným hlasem, vůdčím hlasem, promluvila: „Co tě sem opět přivádí?"

Prokletá lehce sklopila hlavu. Pochopila, že si vlčice potřebuje nazpět vydobýt respekt Alfy, a nechtěla jí v tom bránit. „Naše poslední setkání neproběhlo zrovna... nejlépe. Vlastně asi byla hloupost utéct, přiznávám." Jenomže tehdy nebyla jiná možnost. „Chtěla bych si promluvit. Jenom probrat, co se stalo. Zjistit, přijali-li byste mne znova mezi sebe. O nic víc nežádám. Pouze si promluvit."

„Samozřejmě, že se můžeš přidat!" vyjekl Moon okamžitě.

„Black Moone," zavrčel Mistrál. „Rozhoduješ snad ty o přijímání vlků?"

Vlastně nebylo tak překvapivé, že s lovcem souhlasil Firclaer. „Alfo, vždyť Iciriny –"

„To, že jsi synem Třetího vlka, tě taktéž neopravňuje k vůdčím věcem," poznamenala Beta vrčivě.

Oba sklapli, ale přesto se prosebně podívali na vedoucí vlky. Vrchní čtveřice si vyměnila pohledy, než Auária přikývla. „Ta možnost jistě je, přinejmenším zatím. Promluvit si nebude problém, naopak to uvítáme. Řekla bych, že je to opravdu potřeba."

„Skvělé. Než začneme, Moone, Firclaer tě popálil, že?"

Bělobřichý vlk ustal s přešlapováním, o němž si doposud myslel, že je nenápadné, a zahanbeně přikývl. Mohl to popřít, ale nechtěl se nechat zesměšnit, až by ostatní potvrdili tak očividnou lež.

Ledová duše potichu zavrčela, vrhajíc na Ohnivého decha všeříkající pohled, při němž pocítil nutkání schoulit se do klubíčka a provinile zakňučet, ale zachování hrdosti přeci jen s přehledem zvítězilo. „Nelekni se," upozornila, načež jednou myšlenkou obalila jeho tlapy i tlamu tenkou vrstvou ledu. Nepadal ani neroztával.

Lovec se neklidně ošil, byl to divný pocit, zvlášť v tlamě. Ale chlad přinášel úlevu, o kterou se nenechal navzdory nepohodlí připravit. Nestál o boláky způsobené ohněm, přestože věděl, že pravá bolest kvůli jeho zranění teprve přijde. Viděl, co oheň dokáže, ještě ve své rodné smečce. Spálená vlčice nemohla nebezpečně dlouhou dobu došlápnout na tlapky, natož lovit nebo bojovat.

Jenže... tohle nebyl přirozený oheň. Třeba by průběh hojení mohl být jiný. Těmito myšlenkami se zkoušel utišit, byť věděl, že naděje je opravdu mizivá, ne-li žádná. Co si zatím stačil povšimnout, Firclaerův oheň měl stejné účinky jako ten přírodní. Až na to, že dokázal hořet i v dešti a vznášet se jenom tak ve vzduchu, samozřejmě.

Moon zavrtěl ocasem a vděčně na ni pohlédl. „Děkuji."

Jenom kývla. „Rádo se stalo. Není zrovna spravedlivé používat schopnosti při boji," dodala směrem k černému vlkovi. Jistě, ona sice neměla co říkat, když je používala proti celým smečkám, ale to nebyli členové její smečky. V tom byl rozdíl. Smečka znamená rodinu a ona by rodině nikdy neublížila.

„Byla to nehoda," ohradil se dotčeně Ohnivý vlk. Nelíbilo se mu, že ho celá situace staví do pozice násilníka a toho špatného.

„Pak by ses měl ovládat," odtušila. „Ale k věci. Nepřišla jsem se hádat, takže tohohle nechme. Nebudu se ptát, proč jste se zase rvali. Stejně bych se to nedozvěděla a výmluvy mne opravdu nezajímají."

„Co přesně žádáš?" ozvala se Tasty.

„Máš důvod, proč jsi přišla, navíc zrovna teď," souhlasila Hvězda. „Ať je ten důvod jakýkoli, chceme to vědět."

Lara naklonila hlavu na stranu. „Říkala to. Chce si promluvit o tom, co se stalo. O jejím, eh, odchodu." Útěku, chtěla říct, ale neřekla. Nebylo by to zrovna taktní a ona nechtěla Iciriny nějak urazit.

Snow neklidně zahrabala tlapkou do země. „Ale proč se vrátila teď?"

„Důvod to mít bude," uvažovala Lexis.

„Možná, že kdybyste sklapli a nechali ji mluvit, nemuseli byste polemizovat," broukla Starlight, čímž všechny spolehlivě umlčela.

Iciriny na ni děkovně kývla. Švihla ocasem a přešlápla, věnovala krátký pohled Alfám s Betou a následně se zadívala přímo na Firclaera. „Přemýšlela jsem," zamumlala nakonec. „Nad tím vším. A dospěla jsem k závěru, že bys možná mohl mít pravdu. Víš... že jsme možná druh a družka."